Jsem drsná holka z ulice, co nemá ani korunu, ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. Zpráva o soutěži o vstupenky na galavečer se roznesla jako požár, a já jsem byla rozhodnutá se do toho vložit. Ulice mě naučily, že život je jedna velká sázka, a já jsem připravená riskovat.
Na rozcestí, kde se setkávají opuštěné budovy a zaprášené automaty, jsem narazila na plakát. „Soutěž o vstupenky na galavečer!“ Pár lidí se už kolem něj shromáždilo, v očích jim hořela touha. Já jsem se rozhodla, že tohle nebude jen další zbytečný pokus. V mých žilách kolovala adrenalinová krev a já jsem byla připravená na všechno.
Tak jsem se postavila do fronty. Každý měl nějaký plán, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Někdo vedle mě mluvil o tom, jaký je galavečer úžasný, o slavných osobnostech a luxusu. Ale pro mě to byla jen další šance, jak se dostat z nudného života. A tak jsem se přihlásila. Adrenalin ve mně křičel.
Čas běžel a já jsem se ocitla v bitvě. Byla jsem v tom sama, bez podpory, bez lásky. Každý den jsem musela bojovat s nepřízní osudu. Ale když jsem viděla, jak ostatní kolem mne propadají panice, začala jsem se smát. „Takhle to přece nejde!“ zvolala jsem. Rozhodla jsem se, že použiji svůj šarm a taktickou mysl, abych dostala to, co chci.
Den D nastal. Všichni jsme se sešli na místě, kde se galavečer konal. Ulice byly nasvícené, vzduch voněl po jídle a alkoholu. Před námi se rozprostíralo moře lidí, ale já jsem nebyla nervózní. Vytáhla jsem svou poslední zbraň – úsměv, a šla do toho naplno. A pak, když už jsem myslela, že je to pro mne ztracené, stalo se něco nečekaného. Na scéně se objevil někdo, koho jsem nikdy nečekala. Někdo, kdo mi ukázal, že v tomhle světě mám místo i já.