Všechno to začalo jedné mrazivé noci, kdy jsem přitisknutá proti chladné zdi starého baráku, slyšela šumění ulicí. Galavečer, říkali. Místo, kde se schází elita, zatímco já jsem tu, v zaplivaném koutě, bez peněz a bez lásky. Ale to mě nezastaví. Musím se tam dostat.
Na soutěž o vstupenky na galavečer jsem narazila náhodou. Představte si, jak zní ten skvělý večer plný jiskřících šatů, smíchu a vůně drahých parfémů. Srdce mi buší, když přemýšlím o tom, jak bych tam mohla být. Mám plán, a to je to jediné, co mi zbývá.
Ráno se do toho opřu. Moje černé vlasy vlají jako vlajka na větru, když se snažím vymyslet, jak na to. Zní to šíleně, ale rozhodnu se, že se prostě infiltroji. Zjistím, kde se galavečer koná a prostě se tam dostanu. Srdce mi buší jako o závod. To je moje šance!
Podvečer je jako malba. Slunce zapadá a barvy se mísí do ohnivých odstínů. Jsem oblečená v tom nejlepším, co mám – starém kousku, který mi dodává nádech elegance, ale přitom i lehkou drsnost. Před vchodem se to hemží lidmi v oblecích a šatech, kteří by mi mohli být rodiči. Cítím se jako zjevení. Tohle je moje chvíle.
Přistoupím k vchodu a zhluboka se nadechnu. Musím se tvářit jako někdo, kdo tam patří. Zázrak se stal, když mě pustí dovnitř. Stojím tam, obklopena lidmi, kteří se smějí a tančí, zatímco já se snažím schovat ve stínu. Ale pak to přijde. Zvuk tleskání. Všichni se obrátí, a já vím, že jsem udělala něco špatného. Až do té chvíle, kdy se objeví on – muž, na kterého jsem čekala. Oči mu jiskří, když se na mě usměje. V tu chvíli zapomenu, proč jsem tam vlastně byla. Bez peněz, bez lásky. Ale s šancí.