Tak jsem stála na rohu ulice, cítíc, jak mi vítr čechrá vlasy a v nose se mi mísí vůně benzínu a opuštěných snů. Soutěž o vstupenky na galavečer? To zní jako něco, co si může dovolit jen někdo z lepší společnosti. Ale co? Já jsem na to připravená. Mám v sobě adrenalin a touhu po akci.
Ruka mi svírá papír s detaily soutěže. „Přijď v pátek, vezmi si masku a ukaž, co v tobě je,“ říká. Zní to jako výzva. Vím, že tohle je má šance. Možná si tam najdu někoho, kdo mi porozumí, nebo alespoň někoho, kdo mě vezme na drink. Ale v tomhle městě je každý sám za sebe.
Na galavečer se chystám jako na válku. Mám na sobě staré džíny, roztržené na kolenou, a černý top, který mi dodává pocit síly. V zrcadle se dívám na svůj odraz. Žádná křehkost, žádné slzy. Jen já a můj plán. Vzít si tuhle noc pro sebe. Cítím, jak mi srdce buší, když jsem na místě, kde se má soutěž konat.
Všude kolem mě jsou lidé v elegantních šatech a se sklenkami šampaňského. Já? Já jsem tu s plastovým kelímkem levného piva. Ale to mi nevadí. Jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. Uvidím, co se stane.
A pak to přišlo. Na pódiu se objevil moderátor, jehož hlas byl jako hrom. „Kdo vyhraje vstupenky, to se dozvíme za okamžik!“ Lidé křičí, já se snažím soustředit. Když mi zavolali jméno, v tu chvíli se mi zjevil úsměv na rtech. Vyhrála jsem! Ale když jsem si šla pro lístky, zjistila jsem, že je to jen pro pár šťastlivců, co si to platí sami. Ne, já jsem tady, abych ukázala, že i bez peněz se dá vyhrát. Na konci se ukázalo, že galavečer byl jen zástěrkou pro souboj, kde se vrací staré rány. Nezůstala jsem sama, ale získala jsem víc než jen lístek.