Na začátku byl jenom sen. Snívala jsem o galavečeru, o světlech, o hudbě a o tom, jak se na mě dívají lidé v elegantních šatech. Jenže já? Já měla jen triko s potiskem a džíny, které pamatují lepší časy. Co mě ale neslo vpřed, byla touha. Touha po něčem víc.
Jednoho dne jsem narazila na archiv 3176, soutěž o vstupenky na galavečer. Všude kolem mě se vznášela vůně čerstvě upečeného chleba a já si říkala, že pokud to nezkusím, tak se nikdy nedozvím, co se za těmi dveřmi skrývá. Přihlásila jsem se. Kdo by si pomyslel, že právě já budu mít šanci?
První kolo soutěže bylo jednoduché. Musela jsem napsat příběh – a to je něco, co mi jde. V hlavě mi tancovaly myšlenky jako barevné motýli. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Když jsem příběh o svých nejtemnějších snech odeslala, pocítila jsem úlevu. V ten moment jsem ale netušila, co přijde dál.
O pár dní později, zatímco jsem se snažila přežít na posledním kousku suchého chleba, dorazil e-mail. VYHRÁLA JSI! Srdce mi bušilo jako splašené, jak jsem si představovala, jaké to bude v tom nádherném světě. Ale pak přišlo ale. Bylo potřeba se zúčastnit víc soutěží, a to už byla jiná liga. Musela jsem se postavit ostatním, kteří měli víc šancí a víc peněz.
Na poslední soutěži jsem stála proti konkurenci, která mi brala dech. Vzduch byl naplněný napětím a cigarety. Všichni mluvili o tom, jaké oblečení si vezmou na galavečer, jak budou zářit. Ale já? Já jsem byla drsňák, který šel do boje s prázdnýma kapsama. V tom okamžiku jsem pochopila, že výhra není jen o vstupenkách, ale o tom, jak se postavit světu. A tak jsem vyhrála – díky příběhu, ale i díky sobě.
A když jsem nakonec dorazila na galavečer, mé srdce bušilo v rytmu hudby a já se usmívala. Zjistila jsem, že to, co mi chybělo, nebyly peníze, ale odvaha. A tak jsem se stala součástí toho, co jsem si vždy přála. Jenže, jak to bývá, překvapení na mě ještě čekalo. Na galavečeru jsem potkala někoho, kdo mi ukázal, že láska může přijít v nejméně očekávaných chvílích. V ten moment jsem věděla, že všechno má svůj smysl.