Chladná noc, město spí, ale já ne. Když jsem dostala nabídku fotit v muzeu, myslela jsem, že se mi splnily sny. Muzeum, umění, barvy a světla. Jenže, co jsem našla, bylo mnohem víc než jen staré obrazy a sochy.
Vstoupila jsem do temných chodeb a hned jsem ucítila ten zvláštní zápach. Zápach starého dřeva a prachu, smíchaný se vzrušením. Kluci, co tam byli, vypadali jako by vypadli z nějakého trapného filmu. Všichni se snažili být cool, ale já viděla skrze jejich masky.
Jednoho z nich jsem zaujala hned. Jeho jméno bylo Tomáš. S vlasy jako plameny a pohledem, který by dokázal rozdělat led. Začali jsme si povídat a po pár slovech jsem věděla, že tohle bude víc než jen focení. Cítila jsem, jak mi buší srdce.
Byla jsem připravená na akci. Kluci vyndali kameru a začali natáčet. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nejedná jen o fotky. Spolu s Tomášem jsme se ocitli v chaosu, kde umění a erotika splývaly. Jako by se z muzeum stalo místo, kde se ztrácejí hranice.
Jak jsme se blížili k vrcholu, najednou se rozletěly dveře. Vtrhnul nějaký chlápek, v ruce měl klíč a v očích šílenství. „Co to tu děláte?“ zařval. Tomáš se na mě podíval, a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo útěchy jsem se rozesmála. Jaký to byl paradox – vyhození z muzea za to, že jsem byla svobodná a nespoutaná.