Bylo to v roce 2004, kdy jsem se ocitla na rozhraní mezi realitou a snem. Karma Malo Pomalo, klubová tour, na kterou jsem se dostala tak nějak omylem. Peníze? Ty byly na dně mé peněženky, ale to mi nebránilo v tom, abych se ponořila do víru noci.
Klub byl tmavý, plný lidí, které spojovala jediná věc – touha po úniku. Vůně potu a levného parfému se mísila s rytmickým duněním hudby, která mi bušila v uších. Oči mi přecházely z jedné postavy na druhou, každý byl jako příběh sám o sobě.
Na parketu se točilo tolik těl, že jsem měla pocit, že se vznáším. Rukama mi prošlo několik cizích doteků, ale žádný z nich mi nedal to, co jsem hledala. Všichni tancovali, smáli se, ale já jsem cítila prázdnotu. Chtěla jsem něco víc, něco, co by zaplnilo tu díru v mé duši.
Na chvíli jsem se zastavila, abych se napila piva ze skla, které mi někdo neznámý podal. S každým hltáním jsem se cítila blíž k osvobození. Jasné světla a návaly zvuků mě pohlcovaly, a já jsem se rozhodla, že nebudu čekat na zázrak, ale vezmu si ho sama.
A pak to přišlo – ten okamžik, kdy se na mě usmál kluk s tetováním, jehož ruka mě chytla za zápěstí. „Pojď se mnou,“ řekl a já jsem věděla, že to bude buď úlet, nebo něco nečekaného. Vyběhli jsme ven na ulici, kde byl vzduch studený, ale já cítila teplo v srdci. Místo lásky mě čekala svoboda, a to bylo všechno, co jsem potřebovala.
Jak mě vedl k autu, pomyslela jsem si, že tohle může být začátek něčeho nového. Ale pak jsem se otočila a spatřila, jak se klub za námi zavírá. Bylo to jako sen, který se rozpadá na kusy. A tak jsem se s ním vydala na cestu, bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že jsem naživu.