V Praze je to jako v je tady bludišti. Cítím, jak na mě dýchá ta stará, špinavá atmosféra. Každý večer se tu potkávám s lidmi, kteří mají v očích touhu, ale v kapsách prázdno. Vím, o čem mluvím – peníze mi došly dávno. Když se večer rozsvítí neonové nápisy, já nečekám na zázrak. Jdu na to.
Černé ulice, oblečení z second-handu a zmatek v hlavě. Dneska je to 3938. Na čísla se neptám, prostě jdu. Tady to vypadá jako z jiného světa. Vzduch je plný vůně jídla z pouličních stánků, ale já nemám na to, abych si dala. Místo toho se snažím najít něco, co by mě rozptýlilo. Když vidím skupinku lidí, co se smějí a tancují, nemůžu si pomoct. Jsem tam. Mám chuť se k nim přidat, cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách.
Pohledy se mísí, a já cítím, jak mi buší srdce. Na parketu se ztrácím ve víru hudby. Je to jako 3938 Prague Sessions. Všichni se snaží být vidět, ale já jsem ta, kdo se nebojí. Dívám se na kluka, co se na mě usmívá. Je to ten typ, co má v očích tajemství. „Chceš tančit?“ zeptá se. Nečekám, odpovídám ano, a najednou jsem v tom. Chci se cítit naživu, ať to stojí, co to stojí.
Po několika drinkách, které sice nejsou pro mě, ale pro atmosféru, se rozhodnu, že je čas na změnu. Opouštím parket a mířím k baru. Zde potkávám starého známého, jehož jsem neviděla roky. „Co tu děláš?“ zeptá se. „Hledám něco, co nemám,“ odpovídám. Zasměje se, ale já se usmívám zvenčí. Uvnitř mám prázdno, ale to je normální.
Ve vzduchu cítím něco podivného. Všechno se mění. Zábava se náhle mění v chaos. Lidi křičí, ale já se snažím najít klid. Otočím se a spatřím kluka, který mi předtím nabízel tanec. Teď je v obklopení rozrušených tváří. „Co se děje?“ vyhrknu, ale vím, že odpověď nebude hezká. Zjistím, že v tom chaosu je něco víc než jen pár opilců. A najednou je to tady – světlo z reflektorů, které mě oslepí. Všichni se rozprchnou, ale já zůstávám stát. Bude to konec, nebo začátek něčeho nového?