Sotva jsem přešla prachovou cestu mezi domy, které pamatují víc než já, ucítila jsem ten známý smrad nafty a hliny. Měla jsem v kapse pár drobných, ale na to, co jsem potřebovala, to rozhodně nestačilo. Včera jsem potkala Frantu, kluka, co se tvářil jako král vesnice. Vytáhl z kapsy láhev pálenky a nabídl mi, abych šla s ním.
V malé hospodě, kde se smích mísil s vůní smaženého řízku, jsem se usadila u stolu, kde seděli místní drsňáci. „Hele, slečno, co tady chceš?“ zeptal se jeden z nich, jehož ruce vypadaly, jako by rozdrtily pár lebek. Odpověděla jsem: „Hledám dort. Rekordní dort, co prý vyhrál soutěž v Pečovicích. Mám na něj zálusk!“
Samozřejmě, že se mi smáli. Ale já jsem neodcházela. Představila jsem si ten dort. 3512 vrstev krému, čokolády a jahod. To by mi zvedlo náladu víc než jakýkoliv kluk, co se poflakuje kolem. Rozhodla jsem se, že je najdu, ať mě to stojí cokoliv.
Přišla jsem na nápad: vydat se do Pečovic. Vzala jsem si starou motorku, co pamět měla na víc než já, a vyrazila. Vítr mi šlehal do obličeje, zatímco jsem projížděla kolem polí a lesů, kde se vzduch mísil s vůní čerstvého chleba a trávy. Když jsem konečně dorazila do městečka, vzduch byl naplněn smíchem a tleskáním.
Dort byl tam, uprostřed náměstí, jako král na trůnu. Ale co to? Na stole stál Franta s úsměvem, co by mohl rozplýst led. „Přece jsem ti říkal, že ten dort je můj!“ zařval. Ale já jsem se jen zasmála a před ním roztrhla balíček s mým vlastním dortem, který jsem ukradla z jedné cukrárny. „Tak co, Franto? Kdo je teď král?“ Zasmála jsem se a vzala si první kousek.
A tak jsem se vrátila domů, s úsměvem na tváři a dortem v ruce. Nepotřebovala jsem lásku, ale tuhle drobnost, co mi dala sílu. A když jsem se podívala na 3512 vrstev, věděla jsem, že to nebyly jen vrstvy dortu, ale i mé vlastní životní lekce.