Bylo to jedno z těch šedivých odpolední, kdy se mi na duši válely mraky a já jen tak ležela na staré pohovce, co pamatuje doby, kdy se moje srdce ještě smálo. Venku pršelo, kapky bubnovaly na okno jako na vzteklou tamburínu. Zrovna jsem si říkala, že bych měla vymyslet, jak zaplatit nájem, když mi do hlavy vlezla myšlenka. Orchestrace logů. Vypadalo to jako něco, co by mi mohlo přinést pár drobných.
Našla jsem se v malém, opuštěném skladišti, kde vzduch voněl po starém kovu a prachu. Bylo to místo, kde se sny zabíjely. A já tam stála, s notebookem v ruce, připravená udělat pár kouzel. Měla jsem jen pár hodin, než se zbylí feťáci rozhodnou, že mi vezmou i to málo, co mi zbylo. Vzduch byl napjatý, jako když se blíží bouřka. Uvědomila jsem si, že tohle je moje šance.
Začala jsem se vrtat v kódech, srdce mi bušilo jako splašené. Na obrazovce se objevovaly řádky, které jsem znala nazpaměť. Logy se začaly orchestrálně spojovat, jako kdyby hrály na nějaký skrytý nástroj. Všude kolem mě se vznášela energie, která mi dodávala sílu. Každé kliknutí myši bylo jako úder do rytmu. Cítila jsem se jako v transu, jako bych se dostala do jiného světa.
Najednou jsem zaslechla zvuk kroku. Otočila jsem se a spatřila chlapa, co měl v očích stejnou touhu po dobrodružství jako já. Jeho přítomnost mě oslnila, ale nedala jsem na sobě nic znát. Nechci si brát dalšího muže do života, když mám už tak dost starostí. Ale on se usmál a já cítila, jak mi znovu buší srdce.
Chlapík se postavil vedle mě a začal mi pomáhat. Spolu jsme spustili orchestraci jako nikdy předtím. Všechny logy se sčítaly a já cítila, jak se mi v kapse hromadí peníze. Když jsme to konečně dokončili, podívala jsem se na něj a uviděla v jeho očích něco, co jsem nečekala. Nebylo to jen o penězích. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem možná našla víc než jen klíče k logům – našla jsem někoho, kdo mě rozesmál v tomhle šedém světě.