Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, srdce ještě prázdnější. Ale já jsem se nevzdávala. V noci, kdy město ožívalo neonovými barvami, jsem se vypravila na lov. Lovila jsem logy, a ne ledajaké. Chtěla jsem ty, co by mi daly šanci. Ty, co by ukázaly, co se v tomhle městě doopravdy děje.
Vydala jsem se do temných uliček, kde se mísily vůně jídla z pouličních stánků s pachy cigaret a levného alkoholu. Uviděla jsem je – kluky s notebooky, kteří se na mě usmívali, jako by věděli, že nepatřím mezi ně. Vzala jsem si cigaretu, zakouřila a přistoupila blíž. „Hele, kluci, co děláte?“
„Snažíme se zjistit, co se děje s našimi logy, slečno. Ty jsi tady, abys nám pomohla?“ Jeden z nich se na mě podíval jako na poklad. Logy, to bylo slovo, co mě přitahovalo. Byla jsem zvědavá, co se skrývá pod povrchem. „Tak jo, co mám dělat?“
Vysvětlili mi, že v tomhle městě jsou data jako vzácný poklad. Kdo má logy, ten má moc. Rozhodla jsem se, že je najdu. A tak jsme s klukama vyrazili do nočního života, prošli jsme barem za barem, kde se hrála hudba, jež mě hypnotizovala. Každý drink, co jsem vypila, mi dodával odvahu. Pochybnosti byly pryč.
A pak to přišlo. Našli jsme je. Logy plné informací, které by změnily naše životy. Město nemělo tušení, co se chystalo. Když jsme měli pocit, že jsme na vrcholu, kluci se začali hádat o to, co s nimi uděláme. Najednou jsem si uvědomila, že já jsem ta, která má pod kontrolou všechny nitky. V tu chvíli jsem se rozhodla. „Žádné rozdělení, vezmeme to všechno!“
A tak jsme utekli do noci. Město bylo naše, logy v našich rukou. Ale pak jsem se otočila a uviděla, že kluci zmizeli. Zůstala jsem tam sama, s logy a prázdnými kapsami. V ten moment jsem pochopila, že moc, kterou jsem hledala, mě vlastně osaměla. Možná jsem totiž našla to, co jsem nechtěla hledat. A tak jsem šla zpět do tmy, sama, v neonovém světě, bez logů a bez přátel.