Tak jo, mám to v krvi. Skupina Lucie se vrací na koncertní pódia a já se nemohla dočkat, až se v tomhle městě zase rozproudí tenhle neskutečný vír energie. Zatímco jsem štrachala po starých CD mezi roztrhnutými ponožkami, vzpomněla jsem si na ty časy, kdy jsem se krčila v rohu klubu, nasávala tu atmosféru, ať už s prázdnou peněženkou nebo bez lásky, ale s plnou náručí touhy po hudbě.
Připravila jsem se na akci. Cítila jsem ten adrenalin, jak se ve vzduchu mísí s pachy potu a alkoholu. Jasně, nemám prachy na VIP místa, ale kdo je potřebuje? Chci jen ten nářez a ten pocit, že jsme všichni spolu. Oblečení jsem zvolila černou koženou bundu, roztrhané džíny a boty, kterými bych mohla rozšlápnout i ocelovou konstrukci. A pak jsem vyrazila.
Barvy na pódiu byly jako výbuch ohňostroje. Lucie začala hrát první akordy, a já jsem se ocitla v jiném světě. Lidi kolem mě skákali, vlnili se, a já jsem se snažila nezapadnout do davu, ale stala jsem se součástí té masy. Tohle je moje rodina – ti, co rozumí, co cítí, co dýchají stejný vzduch.
V ten moment jsem si uvědomila, že místo lásky a peněz mám něco mnohem cennějšího – svobodu. Zpívala jsem se všemi, hlasité refrény mi procházely celým tělem. Každý úder bubnů mě popoháněl dopředu, a když se ozval ten známý hit, v srdci mi zaleskly vzpomínky.
Ale pak přišel zvrat. Na pódiu se objevila postava, kterou jsem znala. Byl to můj bývalý, kterého jsem už roky neviděla. Srdce mi bušilo jako při prvním setkání. A on? Ten jeho úsměv, jako by se nic nestalo. Co teď? Zvedl ruku a já se rozhodla. Není čas na nostalgii. Jsem tady, abych žila, ne abych truchlila. A tak jsem znovu zvedla hlavu, zasmála se a ztratila se v hudbě, zatímco svět kolem mě se točil jak blázen.