Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce pálilo jako šílené a já neměla ani na kafe. Ulice města voněly po rozpuštěných zmrzlinách a já se snažila vymyslet, jak přežít další den. Když se mi na mobilu rozsvítila notifikace, že mi někdo poslal zprávu, v mé hlavě se rozsvítila jasná myšlenka. Co kdybych zkusila vyvinout aplikaci?
Jasně, neměla jsem ani cent, ale co na tom? V hlavě mi běželo tisíce nápadů. Bylo to jako naslouchat hudbě, která mě volala. Vytvořit něco, co by mělo smysl. Rozhodla jsem se vzít starý laptop, který mi zůstal po ex, a vyrazila jsem do místní kavárny. Kafe zdarma, když si objednáte hrníček vody. To jsem potřebovala.
Otevřela jsem notebook, klávesnice mi pod prsty hřmotila jako starý motor. Začala jsem skládat kódy jako puzzle. Představovala jsem si, jak by moje aplikace mohla pomáhat lidem jako já – bez peněz, ale s touhou. Cítila jsem ten adrenalin, když jsem se ponořila do kódu, jakoby mi někdo pálil do žil energii. Čas ztrácel smysl.
Jednoho večera jsem seděla v parku, šumění listí kolem mě bylo jako symfonie. Zjistila jsem, že potřebuju pomoc. Najít někoho, kdo by měl zkušenosti, a nechtěl za to horentní sumy. A pak jsem ho potkala. Byl to kluk s brýlemi, co měl na sobě tričko s nápisem „Kóduji, tedy jsem“. Nabídl mi pomoc, vyměnila jsem mu kafe za pár hodin jeho času.
Společně jsme seděli večery v té samé kavárně, smáli se a prožívali úspěchy i neúspěchy. Po několika týdnech jsme měli hotovou beta verzi. Bylo to jako vyhrát v loterii. Jenže pak přišlo zklamání. Naše aplikace měla být revoluční, ale nikdo ji nechtěl.
Pak jsem dostala zprávu od kamaráda, že se koná soutěž startupů. Bylo to poslední gesto, poslední pokus. Přihlašujeme se a já s nervozitou čekala, co se stane. Čekala jsem, že to skončí fiaskem, ale když jsem stáhla vítěznou cenu, uvědomila jsem si – že i bez peněz a lásky, můžu něco dokázat. Život je o překvapení, a tohle byl můj šťastný konec.