Bylo to jedno z těch šedých rán, kdy se z ulice linul zápach čerstvě pokosené trávy a moji sousedé se snažili zahalit svá okna před slunečními paprsky. Ale já? Já jsem vyrazila ven. Nebyla jsem jedna z těch, co se schovávají pod peřinou. Byla jsem drsňačka, která má v plánu ovládnout svět, i když nemám ani halíř.
Na stole mi ležel notebook, co pamět chrání víc než moje vlastní vzpomínky. Co s tím udělám? Vydala jsem se na lokální trh, kde se prodávalo všechno možné. Tady, v srdci města, jsem se cítila jako královna. Lidé kolem mě prodávali zeleninu, bylinky, a já si říkala, že tohle je má laboratoř. Místní prostředí, můj osobní sandbox.
Začala jsem si všímat, jak se každý detail podílí na celkovém obraze. Jaké to je, když máš v ruce kousek rajčete? Vůně, barva, textura – to všechno mě inspirovalo k tomu, abych začala experimentovat. Místní lidé se na mě dívali jako na blázna, když jsem si začala hrát s kódem, ale já věděla, že každá klávesa, kterou stisknu, mě posune blíž k mému cíli.
Na jednom stánku jsem našla starou knihu o programování. Vypadala jako by přežila pár bouří, ale já věděla, že v ní najdu něco užitečného. Přestala jsem se ptát na cenu, prostě jsem ji vzala. Žádné kecy, žádné výmluvy. Měla jsem plán. Místní prostředí se stalo mým učitelem a já se stala jeho žačkou.
Dny ubíhaly, moje dovednosti rostly, a já jsem se stala součástí komunity. Nikdy bych nevěřila, že bez peněz a lásky najdu něco mnohem cennějšího. Když jsem se jednou v noci vrátila domů, objevila jsem zprávu na svém notebooku. Někdo chtěl, abych se podílela na místním projektu. Surprise! V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to, co jsem vytvořila, má sílu změnit víc než jen můj život.