Hlava mi třeští
Probudila jsem se s třeštící hlavou. Včera jsem se zase dostala do té hospody, kde se pilo jako o závod. Všichni jsme se smáli a já se snažila zapomenout na to, že mám v peněžence tak akorát na rohlík. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem tam byla s lidmi, co mě rozesmáli. Jenže, co jsem nevěděla, bylo, že jsem si „užila“ víc, než jsem chtěla.
Výběr jídla
Ráno jsem se vymotala z postele a šla do obchodu. Měla jsem hlad a peníze na jídlo? Na to bych si mohla nechat zajít chuť. Proč? Protože jsem se rozhodla koupit si balíček se slanými chipsy a nějakou plechovku s nápojem, který měl víc „éček“ než vody. Ale to mě nezajímalo. Hlavně, že jsem měla něco k jídlu.
Chipsy a jejich tajemství
Jakmile jsem si chipsy otevřela, ucítila jsem tu zvláštní vůni. Byla to kombinace soli, koření a něčeho, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Začala jsem je žrát jak zběsilá. Každý křupavý kus mě dostával do extáze. Jenže, čím víc jsem jedla, tím více jsem si uvědomovala, že s každým kouskem přichází i něco jiného. Odpověď na otázku, proč jsem se cítila tak blbě, se blížila.
Co to do mě nacpali?
Po pár minutách jsem začala mít halucinace. Představovala jsem si, jak se mi chipsy smíchem posmívají, jak se mi snaží vysvětlit, jaké jsem dřevo. V hlavě mi hučelo a já si uvědomila, že všechny ty „éčka“ v jídle, které jsem tak ráda hltala, mě dostaly do pekla. Kdo by to byl řekl, že taková banální věc jako chipsy mi přivede do tak bizarního stavu?
Vítězství nad chipsy
Naštěstí jsem se probudila z toho šílenství. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu jíst nic, co vypadá jako chipsy a má víc „éček“ než já mám peněz v kapse. Ale co? Na světě je spousta jiných jídel. Tak jsem si vzala klobásu a šla si ji vychutnat ven. A víte co? Klobása byla bez „éček“ a byla to láska na první kousnutí. Takže, kdo říká, že jídlo nemůže být dobrodružství?