Už jsem si zvykla na to, že život je jedna velká bitva. Včera jsem seděla na okraji parku, s nohama na zemi a pohledem upřeným na starou kapelu, která právě ladila svoje nástroje. Z kapelních beden se linula vůně dřeva a rezavého kovu, zatímco kolem probíhaly přípravy na koncert. Davy fanoušků se už stahovaly, a já tam seděla, bez peněz a bez lásky, ale s touhou po akci.
Všimla jsem si, jak se mezi lidmi proplétají lesbičky, které naprosto ovládly atmosféru. Byly barevné, jako duha po dešti – modré vlasy, fialové nehty, a jejich úsměvy se zdály být tak živé, že jsem si pomyslela, že bych mohla být jednou z nich. Ale ne, já jsem drsná holka, co si na žádné iluze nehraje.
Když kapela konečně začala hrát, zvuk kytar a bubnů mě okamžitě vtáhl do víru. Z davu vyběhla slečna, která vypadala jako rocková hvězda, a začala tančit, jako by jí nikdo nesledoval. Její energie byla nakažlivá. Já jsem se na to nemohla dívat, tak jsem se prostě zvedla a šla si to užít. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem se ponořila do tance.
Mezi tleskáním a křikem jsem zaslechla jméno Samerovi. Bylo to jako kouzlo, které rozproudilo všechny emoce. Kdo to sakra je? Otočila jsem se a uviděla kluka, který si to štrádoval přímo k nám. S úsměvem, který by rozjasnil i nejtemnější večer, se dostal až ke mně. Hlavou mi prolétly myšlenky – co když je to on? Ten, kdo mi změní život?
A pak se to stalo. Než jsem si to uvědomila, stáli jsme v ohnisku tance, jeho ruka v mojí, spojeni v rytmu hudby. Najednou jsem se cítila jako někdo jiný, jako bych v sobě našla sílu, která mě dřív opouštěla. Ale pak, jak už to v životě bývá, se objevila překážka – kapela skončila, a s ní i náš okamžik. On zmizel v davu, a já zůstala sama, plná rytmu a vašeho vzrušení.
Na konci večera jsem se rozhlédla a uvědomila si, že jsem zaslechla něco, co mě šokovalo. Samerovi byl ve skutečnosti hlavním zpěvákem kapely, a teď, když jsem ho ztratila, jsem měla pocit, že i kus mě zůstal s ním. Ale život jde dál. Místo slz jsem se rozhodla, že se postavím na nohy a znovu vyrazím do akce. Protože jak říká moje oblíbená písnička, „nikdy nevíš, co tě čeká zítra“.