Jsem naštvaná. Život mi dává facky a já je s radostí vracím. Když se mi rozpadl svět, rozhodla jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Kde začít? U 3424. Co to je? Místo, které se mi objevilo ve snu jako neonová značka na kraji města. Místo, kde se schází ta správná parta.
Na ulici je šero. Vzduch voní po benzínu a levném jídle. Zastavuji u malého bistríčka, kde se prodávají klobásy. Člověk by si pomyslel, že mě to nezajímá, ale já vím, že na prázdný žaludek se těžko bojuje. Zasunuji si pár drobných do kapsy a jdu dál. Mířím k tomu místu, které se mi zdálo.
A tam je to! 3424 – starý skladiště, co pamět chrání za zamčenými dveřmi. Všude kolem se válí odpadky a graffiti pokrývá každou plochu. Zvědavost mě žene dál. Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Hluk, barvy, světla. Parta lidí se tady baví, tancují, smějí se. Adrenalin mi tepe v žilách.
„Co tady děláš, holka?“ slyším ze zadní části místnosti. Otočím se a vidím kluka s modrými vlasy a tetováním, co mu pokrývá ruku. Není to žádný princ, ale jeho charisma mě přitahuje. „Něco hledám,“ odpovídám s úsměvem. Jeho oči se rozšíří, jako by právě našel poklad.
Na chvíli zapomínám, proč jsem tady. Odlétáme do jiného světa, plného smíchu a tance. Ale pak se rozsvítí červená světla, a já vím, že tohle místo není bezpečné. „Vypadněte, policie!“ křičí někdo z davu. Srdce mi buší jako o závod. Kde je východ? V tom chaosu se naše pohledy setkávají a já vím, že tohle není konec, ale začátek něčeho šíleného.
Utíkáme ven, smíchem a adrenalinem naplněni, a já se usmívám. Co se stalo? Našla jsem víc než jen únik. Našla jsem svobodu a možná i někoho, kdo mě chápe. A tak, s policisty v patách, se vydáváme na cestu, kterou jsem nikdy neplánovala, ale jsem připravená ji prožít. Kdo ví, co mě čeká za rohem!