Jsem tady, na kraji města, kde se mísí vůně benzínu a prachu. Můj svět je plný šedých stínů a neonových světel. Včera jsem dostala zprávu od kámoše, že se chystá udělat desku. Hned na mě padlo, že to je má šance. Ale co s penězi? To mi nevadí, jdu do akce.
Navlékla jsem si černou koženou bundu, zapnula zip na maximum a vyrazila. Město nespí, i když já už dávno měla být v posteli. Jako drsná holka, co nemá co ztratit, jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se snaží najít své místo ve světě. 3948 je číslo, které mě dovedlo k týmu, co dělá desky přes Skype. Slyšela jsem, že mají talent a já bych jim mohla něco přinést.
Na druhém konci ulice jsem uviděla starou garáž. Byla rozbitá, ale uvnitř to vypadalo jako Alenka v říši divů. Barevné plátna, mixážní pulty a spousta lidí, kteří se tu motají jako včely kolem květin. Přistoupila jsem blíž, zaplula dovnitř a oslovila je: „Hele, já mám něco, co potřebujete, a vy potřebujete mě!“
Než jsem se nadála, už jsem byla za mikrofonem. Hudba vibrovala vzduchem, prolínala se s mým srdcem. Každý tón byl jako elektrický proud, co mě pálil do plic. Měla jsem oči zavřené, cítila jsem, jak mě ta deska pohltí. Město kolem mě zmizelo, zůstala jen já a ten zvuk. Když jsem otevřela oči, všichni na mě koukali. Byla to ta chvíle, kdy jsem věděla, že jsem na správném místě.
Nečekala jsem, že se to stane. Všichni mi začali tleskat, ale já jsem viděla jen jednoho. Kluka, co stál na kraji, s nádechem tajemství a s očima, co dokázaly vidět až na dno mé duše. Tak moc jsem mu chtěla věřit, ale přece jen, já nejsem holka, co věří na pohádky. A přesto jsem mu dala šanci. Možná je to šílenství, ale někdy je šílenství to jediné, co nám zbývá.
Na konci se všechno spojilo. Deska byla hotová a já jsem stála na prahu nového života. Kdo by si pomyslel, že mi přes Skype změní život? Když se všechno zdálo být na dně, přišel kluk, co mi ukázal, že i drsné holky si zaslouží šanci na lásku. Ale co s tím udělám? To je otázka, kterou si pokládám, když se dívám na město, co nikdy nespí.