Praha se tentokrát oblékla do sexy rockového hávu. Vzduch byl prosycen vůní cigaret a potu, a já se proplétala mezi davy lidí, kteří se hrnuli k 3746 svetovému rockovému kytaristovi Ritchiemu Kotzenovi. Ten večer to mělo být něco jiného, něco víc než obyčejný koncert. Byla jsem v tom až po uši, ať už jsem chtěla nebo ne.
Když jsem dorazila k klubu, už tam byla fronta, která se táhla až ven. Měla jsem prázdné kapsy, ale to mě nezastavilo. Zabočila jsem do boční uličky a zkusila štěstí. Možná se mi podaří dostat dovnitř zadními dveřmi, nebo alespoň nasát tu atmosféru zvenčí.
Zvuk kytary se linul z klubu jako siréna na útěku. Bylo to jako magnet. Vzduch byl nabitý energií, a já jsem se cítila jako v transu. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu kytarových sól. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti. Nezáleželo mi na tom, že nemám peníze, nebo že jsem sama. Jediné, co jsem chtěla, bylo být součástí té rockové magie.
Vběhla jsem do klubu, kde se mísily barevné reflektory s kouřem z pódia. Ritchie, s jeho kytarou, byl jako bůh. Jeho prsty tančily po strunách a já jsem byla hypnotizovaná. Lidé skandovali, a já jsem se cítila jako v extázi. V tom okamžiku jsem zapomněla na svou osamělost, byla jsem prostě jedním z těch, kdo žil pro rock.
A pak to přišlo. Během jedné skladby jsem se dostala blízko k pódiu, když najednou Ritchie přerušil hru a podíval se přímo na mě. Jeho oči, plné vášně a síly, se mi zakously do duše. V ten moment jsem si myslela, že se mi splnil sen, ale on mi jen ukázal na kytaru, jako by mě vyzval. A já? Odpověděla jsem mu svým vlastním způsobem – zvedla jsem ruku a ukázala palec nahoru. Všechno to skončilo tím, že jsem dostala jeho trsátko. Nečekané, překvapivé, a já jsem v tom okamžiku zjistila, že i bez lásky a peněz můžu mít v srdci rock. Tak jsem se vrátila domů s kouskem Ritchieho magie, kterou mi nikdo nemohl vzít.