Když jsem se dozvěděla, že Martina Balogová, ta 1922 superstar, nepostoupila, vyrazila jsem do města. Pár drobných mi zbývalo, ale to nevadilo. Vždycky jsem uměla najít způsob, jak se bavit bez peněz. Dneska jsem měla na mysli něco extra. Město bylo v plné parádě, neonové světla blikaly jako šílené a vzduch voněl po klobásách z pouličních stánků. Když jsem šla kolem, nemohla jsem odolat. Kousla jsem do té šťavnaté dobroty, až mi šťáva stékala po bradě.
Jako drsná holka jsem nikdy nevěřila na pohádky. Všichni ti snílci, co sní o tom, jak se dostanou na vrchol. Já jsem po světě chodila s otevřenýma očima, bez iluzí. Vzpomněla jsem si na Martinu. Byla to holka, co snila o velkých pódiích, ale teď? Teď byla jen další zklamaná duše v moři prázdných slibů. Když jsem prošla kolem starého kina, uviděla jsem její plakát. „Nejlepší z nejlepších!“ Hm, co se to tu děje?
Rozhodla jsem se, že ji najdu. Možná jsem byla bez peněz a lásky, ale nemohla jsem odolat výzvě. Šla jsem do místní kavárny, kde jsem věděla, že se občas objevuje. Uvnitř to vonělo po čerstvé kávě a koláčích. Zasedla jsem ke stolu, objednala si vodu a čekala. Všichni kolem mě se smáli a bavili, ale já jsem byla tady pro něco jiného.
Po chvíli se objevila. Martina, s rozcuchanými vlasy a smutkem v očích. Neseděla jsem si na rukou. Vstala jsem a přistoupila k ní. „Ahoj, superstar, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si k ní přisedla. Dostala jsem na oplátku zklamaný úsměv. „Nejsem superstar, už jsem to vzdala,“ řekla. Hádala jsem, že je to jen další z těch chvilek, kdy se člověk cítí na dně. Ale já jsem měla jiný plán.
Vytáhla jsem z kapsy starou kytaru, co jsem měla schovanou v autě. „Zahrajeme si,“ navrhla jsem. „Ne, já…“ začala, ale přerušila jsem ji. „Žádné kecy, prostě zahraj!“ Když jsem začala hrát, lidi se otočili. Zpívala jsem o tom, jak je těžké žít v tomto světě bez lásky a peněz. Martina se přidala. Její hlas zněl jako zvon. Když jsme skončily, všichni kolem tleskali. V ten moment jsem věděla, že něco změnilo. Možná jsme nebyly superstar, ale my jsme byly něco víc.
A pak se to stalo. Z davu se vynořil producent. „Holky, to bylo úžasné! Chcete nahrát desku?“ Na chvíli jsem se zarazila. Takže ten neúspěch, ten pocit beznaděje, nás dovedl k tomu, co jsme skutečně potřebovaly. Svobodu. A tak jsme začaly novou kapitolu. Nepotřebovaly jsme být superhvězdy, stačilo, že jsme byly my.