Byla jsem naštvaná. Na svět, na sebe, na všechny kolem. Zrovna jsem si užívala jízdu v tom starém vraku, co mi zbyl. Motor hřměl jako divoké zvíře a já jsem se cítila jako královna ulice. Když jsem zahnula na klikatou silnici, vzduch byl naplněn vůní spálené gumy a benzínu. 3138 psi – to byla síla, co jsem v sobě cítila. Ale věci se rychle změnily.
Náhle jsem zaslechla podivný zvuk. Jakoby někdo v bledě modrém autě za mnou ztratil kontrolu. Neměla jsem čas přemýšlet, prostě jsem se otočila a spatřila to – Ridic se snažil vyhnout nějaké díře, ale byl příliš pozdě. Auto se roztočilo a vrazilo do svodidel. Rána! Měla jsem pocit, že se mi zadrhl dech.
Už jsem se chtěla otočit a pokračovat v jízdě, ale něco mě zastavilo. Jestli se ten kluk zranil, nemohla bych se na sebe podívat. Zabočila jsem zpátky a zastavila u rozbitého vozu. Vůně spáleného kovu mě praštila do nosu. Z auta se kouřilo a já jsem se zarazila. Co teď?
Otevřela jsem dveře a spatřila ho. Byl v šoku, ale jinak v pořádku. „Ty jsi blázen!“ zakřičela jsem. „Co jsi to proboha udělal?“ Jeho pohled byl zmatený, ale na jeho tváři se objevil úsměv. „Chtěl jsem jen trochu adrenalinu,“ řekl. A já? Já jsem na něj jen zírala.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten kluk má něco, co já už dlouho neměla – odvahu. Než jsem se nadála, seděla jsem vedle něj v jeho autě, které se teď stalo naším malým hřištěm. „Tak co, ještě někdo křičí?“ zeptal se a já se zasmála. „Ne, teď už jen my. A tohle auto, které nás chce zabít!“ Naštvaná holka, která nemá peníze ani lásku, ale má něco mnohem víc – nebezpečnou jízdu.
Rozjeli jsme se zpátky na silnici a já jsem cítila, jak se mi vrátila ta vzrušení. Byl to bláznivý den, ale nakonec jsem odjela s novým přítelem, bez peněz, ale plná adrenalinu. A co víc, s pocitem, že i když nemám lásku, mám alespoň příběh. A ten příběh teď začíná.