Tak jo, holky, máme tu další akci. Jozin z Bazin. Tenhle příběh se rozjíždí na místě, kde mi kapka potu stéká po čele a vzduch má pach uhnívajících listů. Vyrážím do zapomenutého parku, kde se ukrývá ta socha. Místo je opuštěné, s šedými stromy, co vypadají jako z nějakého hororu.
Po cestě míjím staré lavičky, které pamatují lepší časy, a cítím, jak se mi pod nohama tříští sušené větvičky. Jozin je legendární, ale jak moc je pravda, že ho nikdo neviděl? Kdo ví, jak dlouho tu už stojí, ale já na něj chci mrknout. Chci cítit ten adrenalin, když se blížím k soše, která má v sobě něco magického.
Jsem už skoro na místě, když najednou slyším za sebou šum. Otočím se, a tam – skupina kluků, co se snaží vypadat drsně, ale mají na sobě více barvy než já na nehty. „Co tady děláš, holka?“ jedna z nich se na mě usmívá. „Hledám Jozina, co jiného?“ vyprsknu. Je mi fuk, jestli se zasmějí nebo ne. Jozin je můj cíl.
Když konečně dorazím k soše, srdce mi buší jako splašené. Dívám se na Jozina, jeho povrch je pokrytý mechem a lišejníky. Je to jako koukat na někoho, kdo se snaží skrýt za maskou anonymity. Je to tady, tohle je magie! A pak, jakoby to nebylo dost, ucítím, že něco není v pořádku. Jozin se začne třást. Ne, že by byl živý, ale ten pocit je tak reálný. Otočím se a vidím, jak se kluci začínají přibližovat.
Žádný hrdina z pohádek tu není, já jsem ta, co se musí postavit. Kluci se snaží Jozina vyfotit, ale místo toho se mi podaří vrhnout se mezi ně a udělat pár snímků sama. Jozin z Bazin je víc než jen kus kamene. A pak, v tom nejnapínavějším okamžiku, jedna z fotek zachytí něco podivného. Oči sochy se zalesknou a já se vzbudím ze sna. Není to jen socha, je to portál do jiného světa. A já do něj právě vstupuji.