Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem seděla na zadku v prázdné garáži, s cigaretou v puse a bez peněz na to, abych si koupila další. Z okna se linula vůně čerstvě upečených koláčů od sousedky, ale na to jsem mohla zapomenout. Můj život byl jako rozbitý gramofon – pořád stejná písnička bez melodie.
Najednou jsem dostala zprávu od kamarádky, že se koná casting do Superstar. Co já vím o zpívání? Ale co jiného jsem mohla dělat? Zbývalo mi pár hodin do uzávěrky a já se rozhodla, že to zkusím. Odhodila jsem cigaretu, oblékla si staré džíny a tričko, co pamatuje ještě doby, kdy jsem mívala kluka. Vzala jsem si do ruky kytaru, která byla víc křivá než pravá, a vyrazila na místo.
Na castingovém místě to vřelo. Lidi se tlačili kolem, každý snil o finále a svých pěti minutách slávy. Já jsem byla v davu jako osamělá vlčice. Co když mě vyhodí hned na začátku? To mi ale bylo jedno. Všechny ty umělé úsměvy a očekávání mi smrděly. A tak jsem se postavila na řadu a dala do toho všechno.
Když jsem začala zpívat, cítila jsem, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Hlasivky mi hořely, jak jsem vyplivovala slova. Místo smíchu a posměšků jsem slyšela, jak se lidé začínají ztišovat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není jen o zpěvu, ale o tom, co se mi honí hlavou. Každá nota byla jako výkřik z hlubin mé duše.
Po vystoupení jsem se cítila jako královna, ale pak jsem si všimla poroty. Porota byla složená z těch nejpřísnějších lidí, které jsem kdy viděla. Když přišel na řadu Samer, jeho pohled byl jako led. A pak přišel ten zvrat. Všichni ostatní dostali od poroty samé záporné reakce. Já? Měla jsem šanci. Když jsem odešla, nedokázala jsem uvěřit, že jsem prošla. Ale to, co mě čekalo po tom, bylo mnohem horší. Místo úspěchu jsem si odnesla krabici plnou zklamání. Takže, jak to vypadalo? Všechno, co jsem si přála, se ukázalo jako iluze. Ale jedna věc zůstala – moje touha bojovat dál.