Co se stalo v klubu?
Včera večer jsem seděla na stoličce v zaplivaném klubu, kde zdi pamatují lepší časy. Vzduch byl prosycen pachem cigaret a přehnaného parfému, ale mně to bylo jedno. Kolem mě se hemžili lidé, kteří si užívali, jak já nikdy ne. A pak jsem ho uviděla. Laura. S jejími tygřími tetováními a divokým pohledem, byl to pohled, který mi rozproudil krev v žilách.
Hlas jako zvon
Laura vzala mikrofon do ruky a spustila. Její hlas, i když byl dvanáctileté zpěvačky, měl sílu, která by mohla probudit mrtvé. „Kdo říká, že nemám co říct?“ zpívala a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Všichni se na ni dívali, a já se cítila jako jediné stvoření, které chápe tu upřímnost. Byla jsem tu, abych se pustila do boje, ne abych se schovávala za maličkostmi.
Bez peněz, bez lásky
Neměla jsem ani haléř v kapse, ale to mi nebránilo v tom, abych se dostala blíž. Chtěla jsem být součástí toho šílenství, té energie, co v klubu panovala. Zjistila jsem, že Laura má svůj band, který se skládal z podivínů, kteří se nebojí na sobě nosit barvy a křičet do noci. Cítila jsem, že tam patřím, a tak jsem se rozhodla, že ji oslovím.
Vyzývám ji
„Hej, Lauru!“ zakřičela jsem, zatímco se vlnila v rytmu hudby. Nejdřív se na mě podívala s nedůvěrou, ale pak se zasmála. „Co chceš, holka?“
Překvapivý konec
„Chci se přidat!“ odpověděla jsem. A to byla moje chyba. Vzala mě na pódium, abych ji podpořila. Ale jak jsme zpívaly, zjistila jsem, že jsem byla víc než jen další v řadě. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bez peněz a lásky jsem našla něco cennějšího – svobodu. Když skončila píseň, Laura se na mě podívala a řekla: „Ty jsi bláznivá! Ale líbíš se mi. Mám pro tebe plán.“