Začalo to jako každé jiné ráno. Vstala jsem z postele, která pamatuje více než já. Z okna se dral sluneční paprsek, ale já jsem moc dobře věděla, že venku čeká jen další den plný prázdna. Bez peněz a bez lásky, ale s jedním cílem: najít něco k snědku, co mi rozproudí krev v žilách.
Moje kroky směřovaly do místní tržnice. Vzduch byl prosycen vůní čerstvého pečiva a koření. Všude kolem mě pobíhali prodejci, kteří nabízeli své zboží. Jsem drsná holka, co se nenechá jen tak odradit, a tak jsem se pustila do vyjednávání. „Dám ti tři koruny a kousek svýho srdce za tenhle párek!“ zavolala jsem na zavalitého muže s bradkou. Jeho smích se mísil s aroma česneku a uzeniny.
Tak jsem se procházela mezi stánky, v ruce s párkem, který byl tak šťavnatý, že mi málem ukápla slina na boty. A pak jsem to uviděla. Na jednom ze stánků se vyjímala lákavá miska s jídlem, které vypadalo jako umělecké dílo. „Co je to?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si olizovala prsty. „To je náš tajný recept, slečno!“ usmál se malý kuchař, který byl jak z pohádky. „3174 dny plné gastronomie a skvělých chutí!“
„Tak já si to vezmu!“ vyhrkla jsem a vytáhla poslední drobáky z kapsy. Po prvním soustu mě ochromila exploze chutí, jako by mi někdo otevřel bránu do gastronomického nebe. Každý kousek byl jako malý zázrak. Ale pak se stalo něco zvláštního. Z ničeho nic jsem se ocitla na místě, kde se vařily vzpomínky. Každý vůně mě vrátila zpět do chvíle, kdy jsem byla šťastná. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem se smála, tancovala a milovala. V té mžiku jsem se ocitla v minulosti, ale ten okamžik byl tak křehký, že jsem se bála, že zmizí.
A pak to přišlo. Z ničeho nic se ke mně přibližoval ten malý kuchař. „Každý, kdo ochutná naše jídlo, se musí rozhodnout: zůstat v minulosti nebo jít vpřed. Co si vybereš?“ Jeho slova mě zasáhla jak blesk. Rozhodla jsem se. „Jsem drsná holka bez peněz a lásky, a tak si vyberu budoucnost!“ A s tím jsem se otočila a kráčela pryč, s vědomím, že i když nemám nic, mám aspoň chuť do života.