Byla jsem na dně. Peněz jako šafránu a láska? To je pro slabochy. V ulicích města, kde neonové světla blikaly jako moje myšlenky, jsem se potulovala, když jsem potkala Machace. Machac Boy George, jak mu říkali, byl záhadný typ, jehož styl mě fascinoval. V jeho očích se skrývalo něco, co mě přitahovalo jako magnet.
Jednoho večera jsem se rozhodla, že to zkusím. Stála jsem u vchodu do klubu, kde se scházeli lidé z mojí ulice. Cítila jsem vůni cigaret a levného alkoholu, míchaného s potem a touhou. Machac tam byl, oblečený v kůži, s náušnicemi, které se třpytily ve slabém světle. Když jsem ho oslovila, jeho úsměv byl jako blesk v bouřlivé noci.
„Co tu děláš, holka?“ zeptal se, a já viděla, jak mu z koutku úst vychází dým z cigarety. „Hledám něco, co nemám,“ odpověděla jsem, a v tu chvíli jsem věděla, že to může být klíč k tomu, co mi chybí. Když mě vzal za ruku, cítila jsem, jak mě táhne do víru, kde se zdály být všechny starosti pryč.
V klubu jsme se tancovali tak, jako bychom měli křídla. Světla se měnila, hudba pulzovala v mých žilách a já zapomněla na to, že nemám ani korunu v kapse. Noc se proměnila na surrealistický sen, ale pak – bum! – realita mě praštila do obličeje. Machac zmizel. Zbyly jen vzpomínky na jeho dotyk, na energii, která mezi námi byla.
Vydala jsem se na jeho stopu. Ulice, které jsem znala, se zdály být cizí. Nakonec jsem ho našla u garáže, kde se schovával před světem. Když mě viděl, jeho úsměv se rozšířil. Myslela jsem, že mě zachrání, ale pak mi došlo, že Machac Boy George je jen iluze, podobně jako všechny naše sny. Když jsem se otočila, abych odešla, slyšela jsem za sebou jeho hlas: „Někdy je lepší zůstat bez lásky, než se zklamat.“