Jsem drsná holka z ulice, která nemá ani vindru. Všichni ti šéfové a lásky, co je má většina, mě nechávají chladnou. Můj život je jako rozbité sklo – ostré, nebezpečné, ale zároveň fascinující. A teď, teď se mi naskytla šance, která mi mohla změnit život. Psychoporadna s Kudlakovou. Všichni o ní mluvili, ale nikdo neřekl, co se vlastně stane.
Našla jsem si starou, opuštěnou budovu, která voněla zatuchlinou a kouřem. Po schodech jsem kráčela jako v nějakém hororovém filmu. Vzduch byl těžký a já si musela připadat jako v pasti. Ale co, já se nebojím. Kudlaková seděla za stolem, černé vlasy jí spadaly do tváře. Když jsem ji uviděla, dostala jsem pocit, že mě vidí skrz na skrz, jako by byla nějaká čarodějnice. Dala mi jasně najevo, že tohle nebude žádná procházka růžovým sadem.
Přišla jsem tam s myšlenkou, že mi možná pomůže. Ale co si budeme povídat, já nepotřebuju pomoc, potřebuju adrenalin. Kudlaková začala mluvit, ale já jsem ji nevnímala. Všechny její řeči o pocitech a emocích se mi zdály jako šum. Zaměřila jsem se na obrazovku, kde běželo video, jak v jiném světě lidé vyprávějí o svých problémech. Bylo to komické, a já jsem se začala smát. Když jsem se smála, smála se i Kudlaková. To mě překvapilo.
Najednou se to otočilo. Na videu se objevily moje příběhy, moje slova. Jak jsem se potýkala s neúspěchy a zklamáním. A pak ten moment. Když jsem si uvědomila, že to, co bych normálně skryla, mě vlastně dělá silnější. Kudlaková se na mě podívala a já najednou cítila, že mě chápe. Vzduch byl nyní naplněný něčím jiným – porozuměním.
Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že jsem se změnila. Ale jak? Srdce mi bušilo, ale ne strachem, spíš vzrušením. Možná jsem našla něco cenného, i když jsem si myslela, že peníze a láska jsou to jediné, co v životě potřebuju. Stoupala jsem po schodech nahoru a zanechávala za sebou všechno, co mi bránilo jít dál. A pak jsem si uvědomila, že Kudlaková měla pravdu. Největší síla je v tom, přijmout sama sebe.