Byla to jedna z těch nocí, kdy se město zdálo jako neonová džungle. Zasněžené ulice s nádechem ledového vzduchu a já, v roztrhaných džínách a starém koženém kabátu, jsem se cítila jako poslední drsňačka na Zemi. Měla jsem v kapse poslední drobáky, a tak jsem se rozhodla prozkoumat bar 3137, místo, kde se to hemží příběhy a lidmi, kteří nemají co ztratit.
Otevřela jsem dveře a vjela do hromady smíchu a cinkání skleniček. Vzduch byl nabitý vůní cigaretového kouře a alkoholu. A pak jsem ho spatřila – Davida Bílka, barmana s úsměvem, který by zapálil i tu nejchladnější noc. Působil jako záchranný člun v moři beznaděje. Jeho ruce tančily nad barem, míchající drinky s takovou lehkostí, že jsem se na něj nemohla odtrhnout.
„Co si dáš, krásko?“ zeptal se, když jsem se k němu přiblížila. V jeho hlase byla zvědavost, ale i výzva. „Nemám na to, abych si něco objednala,“ odpověděla jsem, a v tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi tvoří napětí. Bylo to jako hřejivé slunce v mrazivém dni. David se na mě podíval a v jeho očích jsem uviděla sympatii – něco, co jsem tak dlouho postrádala.
„Tak já tě pozvu,“ řekl a nalil mi skleničku vodky. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozlévá teplo, a mé srdce začalo bít rychleji. Příběhy, které jsem slyšela o barmanech, se mi honily hlavou. Věděla jsem, že tohle je moment, kdy se všechno může změnit. Měli jsme si co říct, a tak jsme se ponořili do diskuze o snech a zklamáních – já, bez peněz, on, bez lásky.
Noc se změnila v ráno. Bar 3137 se pomalu vyprázdnil, ale my jsme tam zůstali. Najednou jsem měla pocit, že se něco mění. Davidův smích, jeho pohled – všechno to bylo jako magická formule. A pak, když jsme se loučili, se mi podíval do očí a řekl: „Měla bys se vrátit. Myslím, že jsme teprve na začátku.“ Otočila jsem se, protože jsem věděla, že pokud se otočím zpět, ztratím ten okamžik. Tak jsem se rozhodla – nevrátím se. Ale co když to byla moje poslední šance na lásku, na život, který jsem chtěla žít?
O pár dní později jsem se dozvěděla, že bar 3137 zavřel. Podle pověstí barman David Bilek zmizel. Co se stalo? Zůstalo mi jen prázdno a vzpomínka na neonovou džungli, která mě ohromila. Možná jsem si měla vzít tu šanci. Možná jsem mohla mít lásku, ale teď jsem tu stála, opět bez peněz a bez lásky, s jedinou otázkou v hlavě: Co když jsem si ji mohla udržet?