Bylo to pozdní odpoledne, když jsem se potulovala po městě, bez peněz, bez lásky. V uších mi zněly Chemici, přišly mi na mysl jejich hity. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se blížila k místu, kde se konal ten jejich undergroundový mejdan. 3565, to číslo mi stále hučelo v hlavě, jakoby to mělo znamenat něco víc.
Všude kolem mě se rozprostíraly vůně levných cigaret a potu. Světla blikala jako bláznivá, a já jsem si říkala, že tady se to určitě rozjede. Madonna byla pro mě minulostí, teď jsem chtěla jen cítit ten puls, ten rytmus, co mě vytrhne ze šedi.
Když jsem vkročila do klubu, atmosféra mě doslova pohltila. Lidi skákali, zvedali ruce k nebi, jakoby se snažili dotknout se hvězd. „Tohle je naše noc!“ křičela jsem, a nikdo mi nevěnoval pozornost. Ale to mi bylo fuk. Měla jsem plán a potřebovala jsem se dostat dovnitř.
Na scéně se objevili Chemici, jejich zvuk rezonoval v mých kostech. Byli jako přecitlivělý šílenství, a já jsem se rozhodla, že se připojím k tomu tanci. Nohama jsem vrážela do podlahy, a najednou jsem měla pocit, že jsem součástí něčeho většího. Můj život byl najednou barevnější.
Pak přišel zlom. Dveře klubu se otevřely a dovnitř vtrhla skupina lidí v černých oblecích. Všichni ztichli a já jsem cítila, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce. „Kdo to je?“ ptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Ti lidé vypadali, jako by hledali něco nebo někoho. A já jsem měla pocit, že jsem to já. Zatímco se DJ snažil udržet atmosféru, já jsem se rozhodla utéct. Ale když jsem se otočila, viděla jsem, že ve dveřích stojí mladík, který mi připomínal, co bylo kdysi. Že by to byla láska, nebo něco jiného?