Na cestě po Route 66
Jsem sama na cestě po Route 66. Všude kolem mě se táhnou nekonečné silnice, zmizelé městečka a zaprášené benzínky. 3874 na trnkobrani? To je jen číslo, které mi připomíná, jak moc jsem ztratila. Ale dneska chci cítit víc než jen smutek. Chci cítit tu svobodu, kterou nabízí tento strašidelný kraj.
Zaprášené vzpomínky
Jasné slunce svítí na mou tvář, ale jeho teplo je mi cizí. Vůně opuštěných taveren a starých aut se mísí s pachy benzínu a oleje. Jezdím dál, i když mi peněženka říká, že mám zůstat stát. Cítím se jako duch, který bloudí po silnici, hledající smysl, který nikdy nenajde.
Na křižovatce
Na křižovatce se zastavím. Oči mi přitahuje stará motorest. Zvenku vypadá jako z hororu. Vstoupím dovnitř, vzduch je těžký, plný prachu a vzpomínek. Bez lásky, bez peněz, ale s neovladatelnou touhou po adrenalinu. Rozhlédnu se kolem a pak si objednám černou kávu – silnou jako můj život.
Podivné setkání
V rohu sedí chlápek s kytarou, jeho oči mají příběh, který čeká, až ho někdo uslyší. Zapojujeme se do konverzace. Jmenuje se Jack a jeho příběh je stejně drsný jako ten můj. Po chvíli se rozhodneme, že vyrazíme spolu. Na Route 66 je to nebezpečné, ale já se nebojím. Mám v sobě víc než jen strach.
Nečekané rozuzlení
Po několika hodinách jízdy se něco změní. Zastavíme na místě, které vypadá jako ráj. Slunce se odráží od jezera, které je tak modré, že si myslím, že se mi to jen zdá. Jack mi řekne, že tady končí jeho cesta. V ten moment mi dojde, že jsem se necítila tak živá už léta. Zatímco Jack mizí v dálce, já se usmívám. Tohle místo je můj nový začátek, místo, kde se ztrácí sny, ale zároveň se rodí nové.