Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, a bez přátel. Jen já a moje myšlenky, které se mi v noci proháněly hlavou jako rozzuřené kočky. Ale dnes to bude jinak. Dnes je 3288 recital, a já mám plán.
Ulicemi města se šířila vůně čerstvě pečených koláčů, ale na to jsem neměla čas. Všechno nebo nic, říkala jsem si. Přehodila jsem si přes rameno svůj starý batoh, ve kterém jsem měla jen pár drobností a poslední zbytky naděje. Dasi, jak se mi říká, jsem byla připravená na akci.
V ten moment, kdy jsem dorazila na místo, se mi rozbušilo srdce. Hlava mi říkala, ať jdu zpátky, ale já věděla, že nemám na výběr. Všechny ty barevné světla, zvuky hudby a smích – to mě táhlo jako magnet. Vzduch byl naplněný vzrušením a očekáváním. Odtud nebylo cesty zpět.
Když jsem vkročila dovnitř, na pódium se připravoval umělec s názvem Zazvurkove. Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděla naživo. Jeho hudba byla jako žhavé uhlíky, co se mi zarývaly do duše. A já? Já jsem byla jeho největší fanynka, i když jsem neměla peníze na lístek. Všechno ostatní se mi vytratilo z hlavy. Byla jsem tam, a to se počítalo.
V momentě, kdy začal hrát, chytla mě euforie. Lidi okolo mě tancovali, smáli se, a já jsem se k nim přidala. Tancovala jsem jako by mi na tom záleželo, jako by mi život visel na vlásku. Bylo to osvobozující, a já byla na vrcholu světa. Ale pak, když jsem se otočila, uviděla jsem ho – muže, jehož pohled mě zasáhl jako blesk. Všechno, co jsem cítila, se najednou změnilo.
Na konci recitalu, když se světla ztlumila a hudba utichla, jsem se rozhodla udělat krok vpřed. 3288 nebylo jen číslo, bylo to mé nové začátky. A i když jsem byla pořád sama, ten pohled mě vytrhnul z prázdnoty. Pustila jsem se do akce, protože život je příliš krátký na to, abych čekala. A kdo ví, co se stane příště? Možná se zítra probudím s láskou, nebo možná ne. Ale vím, že dnes jsem udělala krok, a to mi stačí.