Tohle je příběh o tom, jak jsem se dostala k vstupenkám na Helenu Vondráčkovou. Nevěřila jsem, že bych mohla vyhrát. Třeba proto, že jsem poslední dobou vyhrávala maximálně tak v kartách, a to ještě s obrovským štěstím. Ale tohle bylo jiné. 3627 soutěž o vstupenky mi přišla jako poslední šance, jak se dostat k nějaké zábavě, zatímco kolem mě bylo jen šedé nic.
Celý den jsem procházela městem, v uších jsem měla šumění a na nohách roztržené tenisky. Připadala jsem si jako duch, co bloudí mezi lidmi, které nezajímá, jestli mám hlad nebo jestli mi praskla duše. Všude kolem mě se mísily vůně kebabů a čerstvě upečeného chleba a já se snažila na to nemyslet. Místo toho jsem si představovala, jak se šíleně bavím na koncertě, zatímco všichni kolem mě zpívají a tančí.
Večer jsem se posadila na starou lavičku v parku a v ruce jsem držela svůj mobil. Srdce mi bušilo jako blázen, když jsem zadávala číslo do soutěže. Soutěž o vstupenky – to znělo jako záchranná vesta. Zatímco jsem čekala na odpověď, obraz koncertu se mi vkrádal do hlavy. Helena, její písničky, ten pocit, že jsem součástí něčeho většího. Zastínila jsem to, co mi chybělo – lásku, peníze, všechno.
Den D. Zpráva na displeji. „Gratulujeme! Vyhrála jste vstupenky!“ Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip. Ale ne, bylo to skutečné. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalín. Hlava mi třeštila, ale v tom chaosu jsem našla sílu. Našla jsem si šaty, co pamatují léta, kdy bylo všechno jinak, a vyrazila jsem na koncert. Černé vlasy mi vlály ve větru, pocit svobody byl úžasný.
Na koncertě, mezi šťastnými lidmi, jsem zapomněla na svět venku. Helena zpívala, a já se nechala unášet jejími melodiemi. A pak přišlo to překvapení – na pódiu se objevil její host. Byl to kluk, co mi včera v parku dal cigaretu. Zíral na mě, jako by znal mou duši. A já věděla, že tohle je začátek něčeho nového. Možná bez peněz a lásky, ale s jasně vytyčenou cestou. Koncert skončil, ale náš příběh teprve začínal.