Tak jo, včera večer jsem se ocitla na rozcestí. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco šíleného. Na ulici jsem zahlédla 3619 soutěž o vstupenky na Paffendorf a to mě nenechalo chladnou. Kdo by nechtěl vidět tenhle zábavný chaos naživo?
V rušném městě jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se smáli, pili a užívali si život. Já? Já jsem si musela vystačit s prázdnou peněženkou a hrstkou snů. Vzduch byl nasáklý vůní kebabů a kouře z cigaret. Všude kolem mě se rozléhaly hlasy, které se snažily přehlušit zvuk mé touhy po dobrodružství.
Rozhodla jsem se, že se pokusím soutěžit. Vzala jsem si telefon a začala psát na sociální sítě. „Kdo se chce přidat? Potřebuju parťáka na bláznivou jízdu!“ Netrvalo dlouho a přihlásilo se pár lidí, ale já chtěla víc. Chtěla jsem to udělat sama.
Vydala jsem se na místo konání soutěže. Bylo to v zapadlé garáži, kde se světla a stíny mísily s hudbou. Uvnitř bylo plno lidí, každý měl v očích jiskru touhy po vítězství. Atmosféra byla elektrizující. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se dostala k registraci. „Kdo ví, co se stane,“ pomyslela jsem si, když jsem se podepsala na papír.
A pak to začalo. Hlava mi třeštila, jak jsem se snažila splnit úkoly. Skákání přes překážky, házení míčů, a dokonce i tanec s neznámým klukem, jehož vůně byla jako směs čerstvého vzduchu a potu. Všechny tyto výzvy se mi zdály šílené, ale já se smála a užívala si to, jako bych konečně našla něco, co mi dává smysl. Ale pak, když jsem se blížila k cíli, jsem spatřila něco, co mi vzalo dech – vstupenky na Paffendorf byly pro mě na dosah, ale zároveň jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebylo jen v těch vstupenkách. Bylo to v té euforii a svobodě být sama sebou.
Tak jsem si vzala vstupenky a šla za zvukem hudby. Zjistila jsem, že láska a peníze nejsou to, co mě dělá šťastnou. Byla jsem drsná holka, která nakonec našla víc než jen lístek na koncert; našla jsem vnitřní svobodu, která mi chyběla. A to mi dává sílu jít dál.