Jsem tady, v centru chaosu, na akci, která se jmenuje 3902 soutěž. Kolem mě se hemží holky, které se nebojí ukázat, co mají. Vzduch je prosycený vůní potu, parfému a napětí. Moje peněženka je prázdná, ale to mě nezastaví. Dneska jdu do akce, ať už to znamená cokoliv.
Soutěž má své pravidla, ale já je ignoruju. Kdo má čas na pravidla, když je tu tolik adrenalinu? Všude kolem mě se odvíjejí příběhy. Kluci s očima upřenýma na dívky, které se předvádějí. Každý pohyb, každý úsměv, to všechno je jako hra. Já jsem ale drsná holka, co se nenechá zastrašit. Všichni se tu snaží, ale já jsem tu, abych vyhrála.
Postupně se dostávám blíž k pódiu. Zvuk hudby mě vtahuje, cítím, jak mi srdce buší v rytmu. Vzrušení narůstá, atmosféra je elektrizující. Na pódiu se objevují dívky, které tančí jako bohyně. Já se musím dostat na jejich úroveň. Je čas ukázat, co ve mně je!
Když je na řadě moje kolo, cítím, jak se mi třesou kolena. Ale to mě nezastaví. Vystoupím a dám do toho všechno. Každý pohyb je jako výstřel z pistole. Publikum šílí, já se jim směju, cítím se jako královna. V ten moment zapomínám na peníze, na lásku, na všechno. Jen já a ta hudba. A pak, když se světlo zhasne, já se odmlčím.
Všechno se točí, když porota oznámí vítěze. Když slyším svoje jméno, je to jako facka do tváře. Cože? Já? To nemůže být pravda! Ale je. Dívky kolem mě se usmívají, zatímco já držím trofej. Na chvíli se cítím jako vítězka, ale pak si uvědomím, že peníze a láska stále chybí. A tak se s úsměvem obracím k davu: „Díky, ale tohle je jen začátek!“