Jsem tady, ve středu města, na místě, kde se stírá hranice mezi sněním a skutečností. Vzduch je prosycen vůní smažených klobás a potu, a já se cítím jako královna mezi bezdomovci.
Moje srdce bije rychle, když slyším o galavečeru, co se blíží. Vstupenky? No to je vtip! Kdo by na to měl? Já rozhodně ne. Ale to mě nezastaví. Musím se do toho dostat, nějak. Vytahuju z kapsy poslední drobné, co mi zbyly, a vydávám se na lov.
Stojím na rohu ulice, sleduju davy lidí, jak se hrnou kolem. Každý z nich má plán. Každý z nich má jistotu. A já? Mám jen prázdné kapsy a spálené sny. Ale to je fuk. Vytahuju svůj telefon a začínám šmejdit po internetu. Je tu soutěž o vstupenky na Galavečer. To je moje šance!
Ruku na srdce, soutěže jsou na nic. Nikdy nevyhrajete, pokud nesedíte na správném místě, ale co když? Co když se tentokrát štěstí usměje? Vzduch je nabitý napětím, a já se cítím jako bojovnice. Po několika kliknutích a sprše rozčarování se dostanu k poslednímu kolu. Zní to jako výzva. Mám na sobě staré tričko s potiskem, ale to mě neodradí. Jsem připravená.
Vyzývám sama sebe, abych napsala nejlepší příběh, co jsem kdy napsala. Cítím, jak se mi krev vaří v žilách, a nechávám slova vytrysknout. Zatímco ostatní se snaží přesvědčit porotu svým šarmem, já se zaměřuju na pravdu. A ta je drsná. Nakonec odesílám svůj příběh, aniž bych se ohlédla. Není čas na lítost. Následuje napětí, které se dá krájet.
Když přijde odpověď, v srdci cítím bouři. Mám to! Vstupenky jsou moje! Ale pak mi dojde, co to všechno znamená. Vstupenky na galavečer, kde se sejdou ti, co mají vše, a já? Já jsem jen stín. Otřepu se, a přestože jsem vyhrála, vím, že to, co chci, nemůže koupit žádná soutěž. Vstupenky zahazuju do nejbližšího koše a jdu si po svém. Cítím se svobodná, i když nemám nic. Život je o víc než o galavečerech.