Stála jsem na rohu ulice, koukala na reklamu na Galavečer. Ty vstupenky bych chtěla. Ne kvůli tomu, abych si užila luxus, ale kvůli tomu, že na takových večerech se dějou věci. Lidi v oblecích, drahé šampaňské, a já? Já jsem ta drsná holka bez peněz a bez lásky, která se nebojí jít pro to, co chce.
Věděla jsem, že se koná soutěž. Tisíc lidí, kteří touží po tom samém, co já. Tak jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se blížila k místu konání. Lidi se snažili, chtěli být vidět. Každý měl svoji strategii, ale já jsem měla něco, co oni ne – odvahu. A tak jsem šla na to.
Vstoupila jsem do místnosti plné světel a barev. Vzduch byl prosycen směsí parfémů a potu. Na stole ležely lístky, které nabízely šanci na vítězství. Vytáhla jsem svůj poslední trumf – úsměv. Když jsem se usmála na organizátora, jako by mu spadla brada. A já vím, že jsem mu dala pocit, že jsem něco víc, než jen drsná holka z ulice.
Prošla jsem kolem ostatních, kteří se snažili oslnit. Všichni měli své triky, ale já jsem šla rovnou k jádru věci. Žádné kecy, žádné obíhání. Měla jsem plán. Když jsem se dostala k mikrofonu, začala jsem mluvit. O tom, jak je to všechno o odvaze, jak je důležité si věřit, i když jsi na dně. Lidi se začali smát, a já věděla, že to funguje.
A pak to přišlo. Náhlé ticho. Všem došlo, že jsem ne jenom drsná holka, ale že mám něco, co nikdo jiný neměl – vášeň. Organizátor se usmál a řekl, že tohle je to, co hledá. Vítězství bylo moje. Když jsem vyšla ven s lístky v ruce, cítila jsem se jako královna. Ale pak jsem se otočila, a co nevidím? Ten organizátor, jak ke mně přichází. Bylo to pro mě překvapení – ten, kdo mi dal šanci, měl v plánu víc, než jsem si myslela.