Každé ráno se probouzím v tom stejném zaplivaném pokoji, kde zdi pamatují víc než já. Dneska je ale jiný den. Na stole leží záhadný leták – soutěž o vstupenky na Galavečer. To je moje šance. Jenže peníze? Ty už dávno odjely na dovolenou, a tak musím improvizovat.
Vybíhám ven, vzduch je chladný, ale já ho cítím jako osvěžující sprchu. V ulicích to žije, lidi se smějí, ale já mám před sebou úkol. Hledám všechny možné stopy, jak se dostat k těm vstupenkám. Zastavuji se u stánku s kávou, voní jak rozpadlé vzpomínky na lepší časy. Odpíjím z plechovky, cítím, jak mi dodává energii. Musím se dostat do akce.
Kdysi jsem byla na podobném večírku. Vzpomínky se mi vrací, jak jsem tančila v šatech, co mi půjčila kamarádka. Teď mám na sobě náplasti místo bot a vlasy rozcuchané jak po bouřce. Ale na to kašlu. Vždycky jsem byla ta drsná holka, co se nebojí ničeho. Takže proč teď? Chci ty lístky, chci ten večer. Jenže jak se dostat k výhře?
Rozhodnu se, že se zúčastním místní diskuse o umění. Všichni tam jsou tak nafoukaní, ale já se nebojím. Vstoupím do místnosti, kde se hromadí aroma čerstvého malování a starých knih. Zapojuji se do debaty, moje slova jsou jako kule, co míří na střed terče. Všichni mě poslouchají, a když zmiňuji soutěž, jejich oči se rozsvítí. Mám je! Můžu je využít, aby mi pomohli.
Po hodině jsem venku, v ruce držím vstupenky. Mám je! Ale najednou se mi rozbuší srdce. Co když to není všechno? Co když mě na konci čeká něco nečekaného? Vydám se na místo konání, vzrušení mě žene vpřed. Když dorazím na místo, hudba už hraje a já vcházím dovnitř. Ale místo tance mě čeká šok – ti, co mi pomohli, mě teď obklopují s úsměvy a s otázkami. Co se stalo? Odpovím jen jedním: „Jsem tady, a to je pro mě hlavní.“