Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky a s duší ztracenou v šedivém městě. Ale dnes večer, hledala jsem něco víc. A to víc se ukázalo být soutěží o vstupenky na Galavečer. Co na tom, že to byla jen další akce pro bohaté? Pro mě to byl způsob, jak se dostat ven z tohohle trapného kolotoče.
Než jsem se dostala do klubu, musela jsem proklouznout mezi lidmi, kteří se na mě dívali jako na ztracenou duši. Všechno kolem vonělo po levném parfému a potu. Měla jsem na sobě roztržené džíny a tričko, které už zažila lepší chvíle, ale to mě nezastavilo. V tom klubu to žilo. Oheň, hudba, a lidé, kteří se snažili zapomenout na realitu.
Soutěž byla jednoduchá. Stačilo napsat krátký příběh a sdílet ho online. Tak jsem sedla na starou barovou židli, zapnula mobil a začala psát. Každé slovo se dralo ven jako zlost, která ve mně hřměla. Příběh o dívce, která se nebála postavit světu. O dívce, co si vzala svůj osud do vlastních rukou.
Když jsem příběh zveřejnila, cítila jsem, jak mi buší srdce. Každý lajk byl jako úder do hrudi. Šance na únik z téhle pasti. Když jsem se otočila, všimla jsem si, že vedle mě sedí kluk s tmavými vlasy a upřeným pohledem. Vypadal jako někdo, kdo rozumí bolesti. „Co ty tady děláš?“ zeptal se. V tom okamžiku jsem věděla, že v tomhle klubu nejsem sama.
Čas plynul a já s ním. Hudba se stala mým útočištěm, a já zapomněla na všechno špatné. Když konečně oznámili vítěze, srdce mi poskočilo. Byl to ten kluk. Ale místo toho, aby si vzal vstupenky a odešel, otočil se na mě a usmál se. „Pojď, jdeme na ten Galavečer spolu!“ A já si uvědomila, že láska a peníze nejsou všechno. Důležité je, koho si vezmeš na cestu.
Takže, jak to dopadlo? Galavečer byl jen začátek. Život je teď barevnější a já už nejsem ta drsná holka bez peněz. Mám něco víc – mám příběh a někoho, s kým ho mohu sdílet.