Tohle je příběh, kde se nehraje na city a slova se míjejí s činy. Včera jsem se procházela po městě, když jsem narazila na plakát upozorňující na soutěž o vstupenky na galavečer. „To by se mi hodilo,“ pomyslela jsem si, ačkoliv mi v kapse cinkalo jen pár drobných. Ale co? Vždycky jsem měla talent na nápady a teď to chtělo akci.
Hned jsem vyrazila do klubovny, kde se akce konala. Vzduch byl prosycený pachem cigaret a levného parfému, jak se tam mačkali lidi, kteří byli oděni jako by se chystali na přehlídku módy. Já? No, měla jsem na sobě staré džíny a triko, které pamatuje lepší časy. Ale tohle nebylo o vzhledu. Bylo to o hře.
„Tak co, holky, kdo se hlásí?“ křičela moderátorka, zatímco já jsem si prohlížela konkurenci. Holky měly úsměvy, které by mohly zabíjet, ale já jsem se nevzdávala. Zvedla jsem ruku a křikla: „Já! Dám vám šanci!“ Davy za mnou zajásaly. Adrenalin mi pumpoval žilami a já jsem věděla, že tohle bude boj.
Soutěž začala. Bylo to jako v hře na život a na smrt. Úkoly byly bláznivé – od tance na stole po improvizované scénky. Každý úkol mě posouval blíž k vstupenkám, ale i k nečekaným spojencům. Na konci přišel ten nejvíc šílený úkol: kdo si dokáže nejlíp vymyslet vtip na místní celebritu. Vyhrála jsem! Nejenže jsem dostala lístky, ale stala jsem se i hvězdou večera.
Na galavečeře jsem se dostala, obklopená lidmi, kteří mě dřív neznali. A tam, uprostřed elegance a blýskavých šatů, jsem potkala někoho, kdo mi rozuměl. Byl to kluk, co měl v očích stejnou jiskru jako já. A co víc? Byl to ten, kdo mi v soutěži pomohl. Překvapení! Někdy, když se postavíš na kraj propasti, najdeš někoho, kdo tě chytí. Zjistila jsem, že i bez peněz a lásky můžeš vyhrát víc, než si myslíš.