Jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale to mě nikdy nezastavilo. Když jsem zaslechla o soutěži o vstupenky na Galavečer, něco ve mně se probudilo. Nejde o nějakou nudnou akci, tohle je příležitost, jak se dostat na vrchol. Srdce mi buší jako divé, když se podívám na plakát, co visí na rohu ulice. Zářící barvy, hudba, tanec… všechno, co mi chybí.
Už mám plán. Neztrácím čas. Chci ty vstupenky a udělám cokoliv, abych je získala. Na ulici potkávám starého známého, co se vždycky motá kolem podobných akcí. Je to chlap, co zná lidi a já potřebuju nějakej kontakt. Snažím se vypadat neodolatelně, i když vím, že moje oblečení je spíš z druhé ruky. „Hele, kámo, kde se dají sehnat ty lístky?“ ptám se přímo, bez obalu.
On se jen usměje a pokrčí rameny. „Třeba v nějakém klubu, kde se dělají soutěže,“ říká. No jasně, to je moje šance. Vyrazím tam hned. Cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách. Klub je plný lidí, tleskají, křičí, skáčou. Vzduch je nasáklý vůní potu a alkoholu, ale já se nenechám odradit. „Musím se dostat na pódium!“ pomyslím si.
Všichni se baví, ale já mám cíl. Vím, že soutěže jsou o dovednostech, a já jsem se rozhodla, že ukážu, co ve mně je. Přihlásím se na karaoke. Moje hlasové výkony bývají brutální, ale teď je to o přežití. Vystoupím na pódium, mikrofon v ruce, a začnu zpívat. Publikum reaguje, směje se, ale já to beru jako výzvu. Začínám se rozjíždět a najednou jsem v tom. Všechno kolem mizí, zůstává jen můj hlas a rytmus.
Jak se to blíží ke konci, cítím, jak se na mně dívají. Chci to vyhrát. Když skončím, publikum a porota reagují. „To bylo skvělý!“ křičí někdo. A pak, když už jsem na vrcholu, slyším, jak vyhlašují vítěze. „A lístky patří… někomu jinému?“ Zmateně se dívám. „Co to má znamenat?“ V tom se na mě usměje kluk, co byl přede mnou. A já si uvědomím, že láska a peníze nejsou všechno. Úsměv a naděje, to je to, co mi chybělo. A tak odejdu s prázdnou, ale s novým cílem. Místo vstupenek mám něco víc – příběh, který mě posune dál.