Stála jsem na rohu ulice, s pohledem upřeným na špinavý asfalt a srdcem, které mi bušilo jak splašené. Dajdou Glesinerova Bernard – jméno, které mi zní v uších jako melodie z poškrábaného vinylu. Věděla jsem, že tenhle večer bude jiný. Na mě se usmívala temnota, a já ji přijímala s otevřenou náručí.
Ulice voněly jako staré knihy – prach a nostalgie, a já cítila, jak se mi v žilách vaří adrenalin. Rozhodla jsem se jít rovnou do akce. Netrvalo dlouho a našla jsem její stopu. Bernard. Ten kluk měl reputaci. Rychlejší než myšlenka, chytřejší než většina. Věděl, jak se dostat na místa, kde jiní neměli šanci. Dnes jsem ho potřebovala.
Otočila jsem se na patě a zamířila k zapadlé hospodě, kde se shlukovali ti nejdrsnější z drsných. Černý džíny, kožená bunda a pohled, který mohl propálit ocel. Byla jsem připravená na všechno, co mi tenhle večer přinesl. Vzduch byl nasáklý kouřem a alkoholem. Srdce mi bušilo jak zběsilé, když jsem vstoupila dovnitř.
Bernard seděl v koutě, obklopený partou, která by mě mohla sežrat na posezení. Ale nebylo času na strach. Přistoupila jsem k němu, a jakmile mě spatřil, jeho oči se zúžily. „Co chceš, holka?“ zeptal se, jako by věděl, že nemám co ztratit.
„Potřebuju tvoji pomoc. A teď hned!“ odpověděla jsem bez váhání. V jeho očích se zablesklo. A já věděla, že se blíží bouře. Když jsme vyšli ven, tma se na nás zavřela jako plášť. Tak začala naše noční jízda, plná adrenalinu, tajemství a nečekaných zvratů. Ale na konci cesty mě čekalo něco, co jsem nečekala. Bernard nebyl tím, kým se zdál být.
Jak jsem zjistila, že jeho jméno je ve skutečnosti klíčem k mnohem větší hře, než jsem si kdy dokázala představit. Všechny plány, které jsem měla, se najednou zdály být bezvýznamné. A já? Já jsem se ocitla v srdci temnoty, s žhnoucím pocitem, že jsem se dostala na špatnou stranu. Ale jen tak snadno se nevzdám. „Tak co, Dajdou? Kde je ten pravý Bernard?“