Stála jsem na rohu ulice, kolem mě se vznášela vůně čerstvého chleba. Přesně tenhle chléb byl přitom mou noční můrou. Kdo by si pomyslel, že něco tak obyčejného může mít tak devastující účinky?
Byla jsem bez peněz, bez lásky, a mým jediným společníkem byla tma, která se vkrádala do mé duše. Včera jsem potkala kluka, co měl v ruce právě ten chléb. Smál se, jako by ho nic netrápilo. Tedy do chvíle, než mu ten bochník vypadl na zem. To se stalo.
Jakmile se chleba dotkl země, zjevil se z ničeho nic podivný stín. Byl to jako duch, co se zjevil z nitra pece. Oči mu svítily jako žhavé uhlíky a já cítila, jak mě chladí strach. Kluk se rozeběhl, ale já jsem zůstala. Moje zvědavost byla silnější než zdravý rozum.
Stín promluvil, jeho hlas byl jako šramot papíru v bouři. „Chléb je nebezpečný, víš? Může ti vzít víc než jen hlad.“ To byla výzva. Cítila jsem, že musím zjistit, co se vlastně děje, a tak jsem se rozhodla, že to zjistím. Vydala jsem se za ním do opuštěné pekárny na konci ulice.
V pekárně to vonělo jako za starých časů, ale pak jsem spatřila nepříjemné věci. Chléb ležel na stole, obklopený stíny, které se hýbaly jako hadi. Když jsem se přiblížila, stín se rozplynul a já uviděla, co se skrývá za ním. Bylo to nepředstavitelné. Chléb nebyl jen jídlo, byl to nástroj moci, který kolem sebe shromažďoval duše těch, co se o něj pokusili.
V ten moment jsem se rozhodla. Nehodlala jsem se vzdát. Rychle jsem vzala bochník do ruky a ucítila, jak se mnou proudí energie. Nečekala jsem, že se mi podaří porazit stín, ale udělala jsem to. Chléb explodoval v jasném světle a vzal s sebou všechny temnoty. Když jsem se podívala na zemi, byla prázdná. A já? Stála jsem tam, sama, ale s pocitem, že jsem porazila něco daleko většího než já.