Bylo to obyčejné odpoledne, když jsem se rozhodla vzít svou hulku a vyrazit do města. Všude kolem mě vlály barevné reklamy, lákající na vše možné, ale já jsem se nenechala zviklat. Měla jsem v plánu jen jedno – najít si nějakou práci a přitom nechat za sebou všechny starosti.
Jak jsem kráčela ulicemi, slunce hřálo a já jsem cítila, jak se mi potí prsty na hůlce. Až moc jsem si ji oblíbila. Byla to moje jediná opora, má zbraň proti všemu, co mě obklopovalo. Deformace na hůlce mi připomínala všechny ty bitvy, které jsem v životě prohrála, ale i vyhrála. Každý záhyb, každé poškrábání – to všechno vyprávělo příběh.
V jedné z bočních uliček jsem narazila na skupinku lidí, kteří se smáli a hráli na kytary. Jaká to byla pohádka – hudba se mísila se smíchem a já jsem se cítila jako v jiném světě. Chvíli jsem je pozorovala, než jsem si uvědomila, že i já chci být součástí téhle hry. Nevadilo mi, že nemám žádné peníze. V životě se musím bavit i bez nich.
Rozhodla jsem se, že si k nim přisednu. „Hele, mám hůlku, ale žádnou melodii,“ prohodila jsem, a oni se rozesmáli. Odtud to vzalo spád. Kytarista mi dal do ruky kytaru a já jsem zkusila zahrát pár akordů. Byla to katastrofa, ale smáli jsme se tomu všichni. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje nová energie.
Jak večer přicházel, zábava se rozjela naplno. Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je spousta lidí, kteří mi rozumí. I když jsem byla bez peněz a lásky, našla jsem něco mnohem cennějšího – přátelství, které se rodilo na ulici. A pak, ve chvíli, kdy jsem se zvedla a začala tančit s hůlkou nad hlavou, se stalo něco nečekaného. Hůlka mi vypadla z ruky, a když dopadla na zem, prsty se začaly deformovat a proměnily se v něco, co jsem nikdy nečekala – v magický klíč k dalšímu dobrodružství.