Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním. Toho večera, kdy se konala soutěž o vstupenky na galavečer, jsem se rozhodla vzít osud do svých rukou. Kdo by si pomyslel, že zrovna já, drsná holka z ulice, mohu vyhrát?
Sníh padal jako peříčka a já se proplétala ulicemi, cítící vůni pečených kaštanů a šampiona, který na mě čekal za rohem. Moje srdce bilo rychleji, když jsem si představila, jaké to bude, obléknout si šaty, které jsem nikdy neměla. Bude to jako pohádka, i když jsem žila v realitě, kde se štěstí skrývá za rohem.
Na každém rohu stály plakáty s nápisem „Vyhrajte vstupenky na galavečer“. Srdce mi bušilo. Neměla jsem totiž co ztratit. Naštvaně jsem si odfrkla a rozhodla se do toho jít. Navrhla jsem si plán. Našla jsem nějaké staré šaty, které si pamatuji z doby, kdy jsem se snažila být někým jiným. Teď byly moje zbraně. Nikoho nezajímalo, jak vypadám, ale kdo se mnou promluvil, zjistil, že jsem drsňačka s velkým srdcem.
Večer galavečera byl fantastický. Lidé se smáli, pili šampaňské a já se v tom hemžení cítila jako královna. Konečně jsem se dostala mezi tu smetánku. Srdce mi bušilo, když jsem se dostala k pódiu, kde se vyhlašovaly výsledky soutěže. Nervozita mi svírala žaludek, ale já se nedala. Překvapení dne přišlo, když vyhlásili moje jméno! Moje srdce vyletělo z hrudi a já se ocitla na pódiu, jakoby mi někdo dal zlatý klíč k nebesům.
Ale pak, když jsem měla vstupenky v ruce, přišel šok. Všichni mi gratulovali, ale za mnou stál on. Ten, kterého jsem nikdy nechtěla potkat. A zrovna on mi řekl: „Ten galavečer, na který jsi vyhrála vstupenky, je vlastně můj.“ Smála jsem se, ale uvnitř mě se ozývaly všechny alarmy. Život si ze mě dělá legraci, a já jsem si říkala, že nakonec, možná, je to právě to, co jsem potřebovala.