Byla jsem na dně, ale to mě nikdy nezastavilo. Bez peněz, bez lásky a s touhou vyhrát v soutěži, která slibovala vstupenky na galavečer. Možná to zní jako pohádka, ale já nemám čas na pohádky.
Ta soutěž se jmenovala Archiv 3176 a já měla v plánu vyhrát. Kdo by nechtěl zažít noc, kdy se hvězdy třpytí víc než moje oči? Vzala jsem si starou školní tašku, vyhrabala z ní poslední drobáky a vyrazila do města. Vzduch byl cítit po dešti, a já cítila, jak mi v žilách koluje adrenalin.
Na místě jsem potkala pár bláznů, co se snažili vyhrát jako já. Všichni chtěli to samé, ale já věděla, že mám něco, co oni nemají – odhodlání. Srdce mi bušilo, když jsem se postavila k soutěžnímu stolu. Pořadatel vypadá jako nějakej feťák, ale mě to nevadilo. Jeho úsměv byl dostatečná motivace. Rozhodla jsem se jít do akce a tak jsem mu vrazila papír s mým jménem a číslem.
Po pár minutách, kdy jsem se snažila ignorovat zvědavé pohledy kolem, jsem si uvědomila, že v této hře jde o víc než jen o vstupenky. Bylo to o mně a o tom, co jsem ochotná udělat. Vystoupila jsem z komfortní zóny a začala jsem se bavit. Vymyslela jsem si příběh o tom, jak jsem na útěku před policií a jak mi ty vstupenky mohou zachránit život.
Smíchem jsem zaplnila místnost, ale pak srdce mi spadlo do kalhot. Ten feťák se na mě podíval a řekl: „Vyhráváš!“. A já si pomyslela, že to snad ani není možné. Ale pak mi došlo, co to vlastně znamená. Oslava, kterou jsem si vysnila, se proměnila v noční můru. Lidé kolem mě byli najednou jiní, a já se cítila jako ve zlém snu. Když jsem se konečně dostala na galavečer, zjistila jsem, že jsem vyhrála něco víc než jen vstupenky. Vyhrála jsem svobodu.
Ale i ta svoboda měla svou cenu. Zjistila jsem, že místo radosti mi přinesla spíš osamělost. A tak jsem se vrátila do noci, do temného města, kde jsem byla opět bez peněz a bez lásky. Všechno, co jsem chtěla, bylo na dosah ruky, ale já už nevěděla, jestli to chci vůbec vzít.