Když jsem se jednoho večera procházela po této špinavé ulici, přemýšlela jsem, jak mi život šlape na paty. Jsem bez peněz, bez lásky, a bez jakéhokoli smyslu pro to, co je správné. Ale dneska večer mi to bylo fuk. V ruce jsem svírala papírek, který mi přišel jako zázrak – soutez o vstupenky na galavečer. Měla jsem šanci, a já ji nehodlala promarnit.
Na první pohled vypadalo vše jako sen. Ulicí se linula vůně čerstvě upečeného chleba a levného vína, zatímco neonové světla blikala jako mé zbloudilé myšlenky. Měla jsem v plánu vyhrát, ať to stojí cokoliv. Šla jsem se podívat na místo, kde se soutěž konala. Místo vypadalo jako něco z jiného světa, s lesklými stoly a lidmi oblečenými jako z módy. Jenže já byla tady, abych si vzala, co chci.
Celá soutěž byla jako horská dráha. Lidi okolo mě, s jejich úsměvy a přátelskými gesty, mi připadali jako z jiného vesmíru. Já jsem byla drsná holka z ulice. Žádné kecy, žádné lásky, jen vyhrát a ochutnat ten glam. Započala jsem hru, a když jsem se dostala k otázce ohledně historie galavečerů, mé srdce bušilo. Byla jsem v tom jako ryba ve vodě.
Po několika kolech a pár šťastných odpovědích jsem se dostala až do finále. Atmosféra byla elektrizující, vzduch byl naplněn napětím. Ale pak, když jsem si myslela, že jsem v cíli, dostala jsem otázku, která mě rozesmála. „Co je nejdůležitější na galavečerech?“ Zasmála jsem se a odpověděla, že vstupenky! Publikum explodovalo smíchem a já se cítila jako královna. Ale to, co přišlo potom, mě absolutně šokovalo.
Vyhlásili vítěze – nebyla jsem to já. Ale místo toho, abych se rozplakala, přišla jsem na to, že jsem vyhrála něco jiného – svobodu. Uvědomila jsem si, že jsem na správném místě, a že láska a peníze jsou jen iluze. Otočila jsem se a odešla s úsměvem, protože jsem věděla, že si můžu vzít svět sama.