Tohle je příběh, který začíná v zaprášené garáži plné zapomenutých pokladů. V jednom rohu se krčily archivy z dob, kdy jsem měla ještě nějaké sny. Teď už mi zbyla jen tma a chlad. Zaslechla jsem šum, co mi přivodil husí kůži. Dneska, jak to vypadá, mám na stole chléb. Není to ale obyčejný chléb, tohle je nebezpečný kousek, který mi přinesl víc problémů než radosti.
Vzpomínám si, jak jsem ten chléb dostala. Černá taška, schovaná za krabicemi s nápisem „"existují důkazy"“. Ten nápis mě vždycky lákal, jako by to byla nějaká kletba. Otevřela jsem ji a v ní ten chléb. Voněl jako hřích a přitahoval mě jako magnet. Ale já vím, že všechno, co voní dobře, má svůj stín.
Na první pohled vypadá jako obyčejný chléb, ale já cítím, že se skrývá pod jeho křupavou kůrkou něco nebezpečného. Vzala jsem si ho, a jak jsem ho rozkousala, ucítila jsem tu divnou chuť, která mi připomněla, jak se život dokáže zvrtnout. Zaslechla jsem šepoty z archivů, jako by mi chtěly prozradit tajemství, co se za tím vším skrývá. Je to vlastně lež, nebo pravda? Co všechno se stalo?
Vyšla jsem ven s myšlenkami na to, co se vlastně děje. Kolem mě se rozprostíralo město plné barev a zvuků, ale já cítila, jak mě ten chléb ovládá. Všude kolem mě se lidé smáli a žili, zatímco já jsem měla pocit, že jsem uvízla v pasti. Chléb mě tahal zpátky, jako by mě chtěl připravit o všechnu radost.
Na konci dne jsem se ocitla zpátky v garáži, zničená a s prázdnými kapsami. Otevřela jsem tašku znovu, ale chléb se proměnil na prach. Existují důkazy, pomyslela jsem si, ale co to vlastně znamená? Možná je to jen hra. Možná, že jsem si to všechno jen namlouvala. Zjistila jsem, že chléb byl jen symbolem mé touhy po něčem víc. A teď, když se mi všechno rozpadlo, jsem si uvědomila, že musím začít znova, bez ohledu na to, co mi říkají archivy.