Bylo chladné odpoledne, když jsem se ocitla na rohu ulice v Českých Budějovicích. Město, které zná každé špinavé zákoutí a každou zapadlou hospodu. Když se na mě v ulicích podívaly kolemjdoucí tváře, věděla jsem, že dneska to bude jízda. Americký rap zněl z jednoho z těch malých barů, kde se normálně scházejí lidé bez peněz, ale s velkými sny.
Vstoupila jsem dovnitř a vzduch byl prosycen pachem cigaret a levného alkoholu. Na pódiu stál kluk s kšiltovkou, co měl v očích plameny. Rappoval o životě, o ulicích, o tom, co znamená přežít. V tu chvíli jsem věděla, že se musím dostat na jeho radaru. Hudba mě přitahovala jako magnet a já se rozhodla, že nenechám nic náhodě.
Vytáhla jsem ze svého batohu starý blok a propisku. Zapsala jsem pár veršů, co mi běžely hlavou. Měla jsem na to cit, i když jsem nikdy nepsala pro nikoho jiného než sebe. Každé slovo bylo jako střela, která se vrhla do vzduchu. Oči všech v pokoji se obrátily k mně, když jsem se nakonec postavila na barovou stoličku a začala rapovat. Cítila jsem, jak mě to pohlcuje, jak mi adrenalin pumpuje do žil.
To, co následovalo, bylo jako film. Z lidí se stali fanoušci, z fanoušků spojenci. Každý verš, který jsem spustila, byl jako kouzlo. Rozpoutala jsem bouři, která byla tak silná, že i starý barman se usmál. Nešlo o peníze ani o lásku, šlo o tu energii, co šíleně vibrovala vzduchem. Cítila jsem se živa, konečně jsem našla místo, kde patřím.
A když jsem skončila, aplaus byl hlasitější než kdy jindy. Ale pak se to stalo. Kluk z pódia, co mě předtím neznal, přišel blíž. „Ty, holka, máš talent. Chceš se přidat k naší crew?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Život bez peněz a bez lásky mi najednou nabízel něco, co jsem nikdy nečekala. A takhle jsem se dostala do víru hip-hopu, kde jsem našla nejen své místo, ale i něco víc, než jsem kdy hledala.