Dneska večer jsem se rozhodla, že vypadnu z tý ošklivý šedi. V kapse jsem měla jen pár drobných, ale co na tom záleží? Město je plný zvuků, barev a lidí, co se snaží zaplnit svůj prázdný život. A já? Já jsem tady, abych si to užila!
Rocková škola byla mým cílem. Otevřela jsem dveře a uvnitř to hučelo jako v úlu. Vůně piva, cigaret a potu se mísila s tónem kytar a smíchem. Viděla jsem, jak si lidi užívají, a já chtěla být součástí tohohle chaosu. Petr Kolář měl zrovna začínat, a já byla odhodlaná ho vidět!
Když jsem se proplétala mezi lidmi, uslyšela jsem první akordy. Bylo to jako elektrický náraz, který mi projel celým tělem. Měla jsem pocit, že se mi rozbušilo srdce, a to jsem se ještě ani nedostala k pódiu. Každý tón vibroval v mých žilách, a já se cítila živá, jako nikdy předtím.
Po chvíli jsem se dostala na místo, kde jsem měla perfektní výhled. Petr stál na pódiu, jeho hlas se nesl jako vánky mezi lidmi. „Zazpívejte si se mnou!“ volal, a já jsem vybuchla smíchem. Co bych dala za to, abych tam mohla být s ním! Ale co, já si to prostě užiju z dálky.
A pak to přišlo! Když začal zpívat jednu z těch písniček, která mě vždycky dostávala, najednou jsem se postavila a začala zpívat s ním. Zbytek se mi rozmazal. Byla jsem tam, v tom okamžiku, bez peněz, bez lásky, ale s obrovskou vášní. Lidi kolem mě se otočili, smáli se, a já si uvědomila, že na tom vlastně nezáleží. V tomhle okamžiku jsem byla královnou. Když písničku dohrál, usmál se přímo na mě a já byla přesvědčená, že to byla naše chvíle. A než jsem se nadála, někdo mě chytil za ruku a táhl mě na pódium. „Pojď zpívat s námi!“ hnal mě adrenalin, a tak jsem šla, bez váhání, bez strachu.