Bylo to jedno z těch večerů, kdy se ve vzduchu vznášela vůně deště smíšená s kouřem z nedalekého baru. Vydala jsem se do ulic, abych našla trochu akce. Peněženka prázdná, srdce chladné, ale to mě nezastavilo.
Procházela jsem se mezi neonovými nápisy a ulice byly plné lidí, kteří se smáli a užívali si života. Nechtěla jsem být jednou z nich, ale přitahovalo mě to. Nakonec jsem zakotvila před barem, kde se z reproduktorů linula hudba tak hlasitá, že by mohla probudit i mrtvé.
Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě mě obklopila atmosféra napětí a očekávání. Všude okolo mě se mísily hlasy, smích a vůně piva, která mi připomněla, že jsem tu sama. Ale pak jsem ho spatřila – neznámého chlapa s charismatickým úsměvem, který se na mě podíval tak, jako by mě chtěl okamžitě poznat.
Nejdřív jsem se mu vyhýbala. Proč bych se měla nechat zlákat? Ale jeho pohled mě hypnotizoval. Nakonec jsem udělala krok vpřed. „Co děláš, když se nudíš?“ zeptal se mě a já jsem se jen usmála. Nechtěla jsem mu říct, že se nudím celý život, ale touha po vzrušení byla silnější než moje hrdost.
Vydali jsme se na dobrodružství po městě, smáli se, pěli a já jsem zapomněla na všechny své problémy. Ale jak jsem se začínala otevírat, on se najednou vytratil. Byl to jen další únik, další zklamání. Ale pak jsem našla jeho vizitku v kapse – byl to majitel baru. Zůstalo mi po něm jen ticho a vzpomínka na večer, který začal tak slibně, ale skončil jako každá jiná iluze. Kdo by si pomyslel, že za náhodným setkáním se skrývá tolik tajemství?