Byla jsem na dně. Když jsem se ráno probudila, slunce se mi cpal oknem a já jsem se cítila jak zbitý pes. V peněžence pětikoruna a v břiše prázdno. Ale tohle nebyl den, kdy bych se vzdávala. Galavečer se blížil a já měla plán.
Na ulici vonělo čerstvě upečené pečivo a já jsem se rozhodla, že si ho nemůžu nechat ujít. S každým krokem jsem cítila, jak mě ovládá adrenalín. Na zdi jsem zahlédla plakát s informacemi o soutěži o lístky. Všichni říkali, že je to blbost, ale já jsem si řekla, že to zkusím.
Vstoupila jsem do malého klubu, kde se soutěž konala. Vzduch byl naplněný vůní piva a potu, a já jsem se usmála. Měla jsem přehled o tom, co se děje. V koutku jsem zahlédla skupinku lidí, kteří se bavili a smáli. Tak tohle jsou ti šťastní, co si neumí ani představit, jaké to je, nemít nic. Ale věděla jsem, že to není o nich, ale o mně.
Soutěž začala a já jsem se postavila na startovní čáru. Vzduch houkal napětím. Když jsem se dostala k mikrofonu, všechno kolem mě zmizelo. Můj hlas se ozýval jako bouře. Odpovídala jsem na otázky, smála se a vesele provokovala publikum. Když jsem nakonec vyhrála, cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod.
Ale pak přišlo to překvapení. Když jsem dostala lístky, zjistila jsem, že tohle nebylo jen tak. Galavečer byl místem, kde se setkávali lidé z minulosti a já jsem se ocitla tváří v tvář svému bývalému. Jeho úsměv, který mě kdysi uchvátil, teď vyvolal vlnu vzpomínek. A já? Já jsem si uvědomila, že ani lístky na galavečer neznamenají vítězství, pokud se člověk nedokáže zbavit minulosti.